Zátor - historie

 


 

 „Pamětní kniha farnosti Zátor od roku 1900“ je především dílem faráře P. Augustina Scholze, který využil pramenů z farního archivu a materiálů, které jeho předchůdce v úřadě P. Florian Hanel shromáždil pro P. Gregora Wolnyho a jeho "Kirchliche Topographie". Dalších 29 let pokračoval v psaní P. Johann Reimer, jehož zápisem z léta 1946 německá část kroniky končí a pokračující zápisy jsou české.

 Německou část pamětní knihy přeložila Zdeňka Mollinová.

            Farní kostel stojí na hřbitově mimo obec. V nynějším tvaru byl postaven patronem Wenzelem knížetem von Lichtenstein za faráře Leopolda Beera v letech 1753 - 1755 na místě starého, velmi sešlého. Podle účetní knihy bylo na stavbu vydáno z kostelního jmění r. 1753 329 zl. 17 kr., r. 1754 444 zl. 45 kr., r. 1755 932 zl. 23 kr., celkem tedy 1706 zl. 25 kr.

 Kostel je postaven z velmi dobrého materiálu - kamene a cihel - ve vznešeném moderním stylu. Je 15 sáhů dlouhý, 6 sáhů široký, klenba vysoká 7 sáhů, má jednu ... ? vysokou věž se dvěma velkými zvony a hodinami a věžičku (sanktusník, Dachreiter) s malým zvonem. Naproti sakristii je stejně velká kaple, nad oběma je oratoř.

 Do kostela vede patero vchodů, mimo hlavní vchod a oba boční vchody s dubovými dveřmi a ochrannými dvoukřídlými dveřmi z měkkého dřeva ještě vchod přes sakristii a protilehlou kapli s jednokřídlými dubovými dveřmi. Všechny tyto dveře mají tzv. francouzské zámky. Také vchod ze sakristie do kostela je opatřen dvoukřídlými dubovými dveřmi s francouzským zámkem.

 Kostel má 12 velkých a 3 malá okna mimo okno pod věží a byl dříve vydlážděn cihlami, jak jsou ještě zachovány pod lavicemi.

 V kostele je 6 dřevěných, vyřezávaných a polychromovaných oltářů, hlavní oltář nese obraz Nejsvětější Trojice od neznámého malíře. Obraz byl r.1852 renovován malířem A. Sperlichem z Opavy nákladem dobroditelky Johanny Waberové ze Zátoru - jména obou jsou v dolním rohu obrazu.

 V kostele se nalézá kromě jiných obrazů nádherné dílo „Klanění sv. Tří Králů“ vídeňského malíře Greipela, dar knížete Adama von Lichtenstein. Obraz byl bohužel poškozen při bílení kostela r. 1826 stejně jako obraz „Neposkvrněné Početí blahoslavené Panny Marie“ malíře Günthera z Opavy. Z těchto dvou obrazů býval dříve obraz „Klanění mudrců“ na nynějším oltáři Božského Srdce Páně a obraz „Neposkvrněné Početí“ na nynějším oltáři Matky Boží.

 Kostel má také vyřezávanou a zdobenou kazatelnu, varhany a mramorovou křtitelnici, nad níž je obraz Křtu Páně.

 Během času byl kostel vícekrát vně i uvnitř opravován a nově opatřován, jak je zřejmé ze stručných dochovaných zápisů: Roku 1826 a 1878 byl kostel uvnitř čerstvě vylíčen, posledně práci vykonal Johann Wilder z Arnoldova v pruském Slezsku bez lešení, jen ze žebříku, za 150 zl., které byly uhrazeny sbírkou.

 Roku 1869 byla postavena nová mramorová křtitelnice s obrazem „Křtu Pána Ježíše“ na místě původní. Roku 1871 byly nově postaveny oba boční oltáře - sv.Hedviky a oltář Dušiček (cestou sbírky).

 Roku 1880 byly obrazy Křížové cesty, které dříve stávaly v jednotlivých kapličkách kolem kostela, nově namalovány a ozdobeny malířem Albertem Adamem z Velkého Valdštejna a umístěny v kostele. U příležitosti sv. misie v r. 1883 byla nová Křížová cesta posvěcena a obdařena odpustky řádovým knězem redemptoristou Antonem Jedekem. Cena zmíněné renovace 196 zl. byla uhrazena Johannem Gräbnerem, výměnkářem v Heřmínovech, který byl vyjímečným dobrodincem kostela.

 Roku 1890 byl nově polychromován a ozdoben zlacením hlavní oltář a oltáře Božského Srdce Páně a Matky Boží Lurdské spolu s kazatelnou. Při této příležitosti byly už zmíněné obrazy „Neposkvrněné Početí“ a „Klanění tří mudrců“ sňaty z oltářů a zavěšeny na svá bývalá místa v kostele a na jejich místa postaveny sochy Božského Srdce Páně a Panny Marie Lurdské. Současně byly umístěny dvě sklomalby - sv. Josef a sv. Anna - z tyrolské dílny, zakoupené za 740 zl. 92 kr. ve Vídni. Lavice byly opraveny a natřeny, všechny dveře opraveny a napuštěny fermeží - zvláště křídla hlavních a vedlejších dveří byla značně poškozená, proto byly tyto tři vchody opatřeny dvoukřídlými ochrannými dveřmi.

 Zdobení provedl zdobič Johann Saradnik z Krnova za 1459 zl., stolářské a natěračské práce zátorský stolář Josef Kuffel za 432 zl. 42 kr. Sochy, jmenovitě Božského Srdce Páně, Panny Marie Lurdské a oba klanící se anděly na hlavním oltáři zhotovil sochař Ferdinand Stuflesser ze St.Ulrichu-Grödenu za 295 zl. K tomu doprava, zednické, kovářské a zámečnické práce stály ještě 50 zl. Potřebné peníze byly získány sbírkou mezi dobrodinci. Urozený patron daroval na písemnou prosbu faráře Augustina Scholze 400 zl., mezi ostatními dárci si zaslouží být jmenováni už zmíněný výměnkář z Heřmínov Johann Gräbner, výměnkář z Louček Ferdinand Richter a soukromnice z Louček Johanna Hankeová, díky jejichž obzvláštní štědrosti mohly být tyto práce provedeny.

 Po šťastném dokončení všech prací následovalo poslední neděli po letnicích, tj. odpoledne 23. listopadu 1890, slavnostní posvěcení (benedikce) oltářů Božského Srdce Páně a Matky Boží Lurdské veledůstojným panem děkanem a asesorem z Krnova Josefem Bittnerem. Slavnostní kázání pronesl při této příležitosti vldp. farář z Kostelce u Krnova Johann Müller, poděkoval v něm šlechetným dárcům za bohaté příspěvky, ale také upozornil, že kostel ještě mnohé potřebuje a že by se snad našli dobrodinci, kteří by umožnili, aby rozbitá a kostela nedůstojná dlažba byla nahrazena novou a hle! Jeho výzva nezapadla a dary proudily tak rychle, že už následujícího roku 1891 mohla být zakoupena nová dlažba za 934 zl. 10 kr. a také potřebné dovozy byly darovány.

 Roku 1897 byly obstarány zcela nové varhany. Staré byly velmi sešlé a zejména ve vlhkém počasí ve všech tóninách různě pískaly. Byly bíle natřené se zelenými ozdobami (!), stály úplně vpředu na kůru a hyzdily celý kostel. Nové varhany byly vyrobeny firmou „Gebrüder Rieger in Jägerndorf“ a v letnicovém týdnu 1897 postaveny. Nástroj má 13 znělých rejstříků, 2 manuály, 7 copella, pedály a stál 2800 zl.

 Na to přispěl patron Jeho Jasnost kníže Johann von und zu Lichtenstein mimo své patronátní povinnosti (1/3) ještě dobrovolným darem 200 zl. 800 zl. bylo pokryto z dobrovolných darů, z čehož dal farář Augustin Scholz 500 zl., regenschori Johann Rottel 150 zl., heřmínovský rodák žijící ve Vídni finanční rada Josef Riedel 50 zl., velkrubský (václavovský) farář dp. Johann Kutschker jako rodák z Louček 10 zl., dalších 90 zl. bylo sebráno z drobných darů. Chybějící částku uhradily společně přifařené obce. O svátku Nejsvětější Trojice, tj. 13. června 1897, byla varhany vldp. děkanem a asesorem z Krnova Josefem Bittnerem slavnostně posvěceny. (Bližší ve Fasc. Orgel Fach I.)

 Pokud jde o vnějšek kostela, byla roku 1841 opravena věž, nově pokryta pozinkovaným plechem, makovice nově pozlacena, a 25. července 1841 o svátku sv.Jakuba nasazena zpět. O tom je krátká zpráva, která byla nalezena v makovici při jejím sejmutí v roce 1900. V celém archivu se nenašel žádný zápis o této důležité události. Vše, co bylo v makovici uloženo, bylo starostlivě opsáno a vráceno do nové makovice, aby se nadále zachovalo a mohlo být rozluštěno. Opis bude uveden dále.

 Roku 1871 byla střecha kostela, do té doby krytá jen šindelem, pokryta břidlicí. V roce 1877 byl kostel opatřen bleskosvodem, neboť krátce předtím o svátku Nanebevstoupení Páně 10. května odpoledne po požehnání udeřil do kostela blesk, k velkému štěstí jen srazil na několika místech omítku na věži a na kůru rozbil některé lavice, takže nezpůsobil velkou škodu.

 V roce 1883 byly špatné římsy věže oplechovány pozinkovaným plechem, věž a celý kostel zvenku opraveny a čerstvě olíčeny, všechny práce byly provedeny konkurenční cestou.

 Protože plechová krytina věže během let značně utrpěla, kříž se znatelně klonil ke straně, zlacení makovice skoro zmizelo, byla na naléhání faráře Augustina Scholze v červenci 1900 věž komisionelně prozkoumána za přítomnosti vrchního knížecího lichtensteinského inženýra Emila Kricka. Bylo zjištěno, že hrozí nebezpečí zřícení horní části věže a rozhodnuto o neprodleném zahájení opravy. Historie této stavby byla farářem Augustinem Scholzem stručně sepsána a připojena k ostatním listinám nalezeným v makovici, které byly podle možnosti rozluštěny a opsány. Opisy i originály byly pečlivě uloženy do plechové schránky v nové makovici.

 Historie zní: (str.16)

 Od r. 1841, tj. od doby, kdy byly křížení a kříž nově upevněny, hlodal zub času natolik, že se kříž znatelně naklonil ke straně a hrozil spadnutím. Při prozkoumání věže, které dal kostelní konkurenční výbor provést pod vedením vrchního knížecího lichtensteinského inženýra Emila Kricka, došlo k naléhavému poznání, že kříž s makovicí musejí být neodkladně sejmuty a bylo rozhodnuto začít neprodleně s prací.

 Jak to bylo nutné a jaké nebezpečí hrozilo, ukázalo se při snímání.

 Koncem srpna 1900 začaly přípravné práce, ve věži byly s námahou postaveny schody a 1. září, tj. v sobotu před svátkem sv.Andělů Strážných, byly kříž a makovice sejmuty. Přitom se stala nehoda, že makovice spadla a skoro se roztříštila. Jak se přitom ukázalo, byla z velmi tenkého měděného plechu - celá byla jen 10 kg těžká, horní díl natolik zběžně a nepřesně nasazen na spodní, že mohla voda vniknout dovnitř nejen shora po železné tyči kříže, ale i z boku. Nemohla však spodem vytéci a tak naplňovala makovici až po okraj. To bylo příčinou, že vložené pouzdro prorezavělo a v něm uložené písemnosti - které jsou tu uzavřeny spolu s opisy - se ani nedaly úplně rozluštit.

 V důsledku vody v makovici nosná tyč zcela prorezavěla - za zvláštní zázrak lze pokládat, že se už dříve při bouři nezlomila a při pádu nezpůsobila další neštěstí. Musela být nasazena tyč zcela nová a proto musela být věž až po průzory odkryta. Jak dobré to bylo, ukázalo se při otloukání krytiny. Jednotlivé trámy byly skoro všechny až na několik zdravých zteřelé, protože věž byla kdysi kryta šindelem, velmi chatrným, takže nebránil prosakování vody. Trámy byly zčásti nahrazeny novými, zčásti zpevněny novými podpěrami, čímž je doufejme jakékoli nebezpečí do budoucna odstraněno.

 Dp. farář Augustin Scholz se nabídl, že novou makovici obstará a dá pozlatit z vlastních prostředků, což se také nákladem 430 korun stalo, makovice totiž stála 130 K, pozlacení 300 K.

 Tesařské práce provedl tesařský mistr Johann Proske z Louček, plechový kryt a natření věže Johann Weese z Bruntálu. Nová makovice těžká 25,5 kg o výšce 75 cm a průměru 65 cm byla dodána firmou Schenk z Karlovce (u Dvorců), její zlacení převzal a udělal pasíř Johann Berger z Bruntálu.

 15. října o svátku sv.Hedviky byly makovice a kříž poté, co obdržely od vldp. děkana a asesora z Krnova církevní posvěcení, s velkou slávou osazeny. Tuto práci udělal sám tesař Johann Proske.

 V roce 1900 byly následující vrchnosti:

 Papež Lev XIII., hlava katolické církve

 Dr. Theodor Kohn, kníže arcibiskup v Olomouci

 Franz Josef I., císař rakouský

 Johann II., kníže von und zu Lichtenstein, patron farního kostela a beneficia

 Farář a viceděkan : Augustin Scholz

 Kooperátor: Franz Zapletal

 Kostelní hospodáři: Franz Kuhn a Johann Nitsch, oba ze Zátoru

 Kostelníci: Franz Kunz z Louček

 Johan Helfert ze Zátoru

 Představení obce:

 Eduard Hampel ze Zátoru

 Josef Schmied z Louček

 Franz Luley z Čakové

 Emil Gödel z Heřmínov

 Kostelní konkurenční výbor:

 Robert Meissner z Louček předseda

 Eduard Hampel ze Zátoru místopředseda

 Karl Christoph ze Zátoru

 Stefan Luley z Čakové

 Johann Nitsch z Heřmínov

 Učitelé:

 Rudolf Geldner, správce školy v Zátoru

 Rudolf Böhm, podučitel v Zátoru

 Julius Speil, správce školy v Loučkách

 Wilhelm Link, správce školy v Čakové

 Eduard Beier, správce školy v Heřmínovech

 Johann Ascher, učitel v Heřmínovech

 Obvodní lékař se sídlem v Loučkách

 Josef Freisler, doktor všeobecného lékařství

 V obci Zátor je pro Zátor, Loučky a Dubnici Raifeisenkasse s předsedou Karlem Christophem ze Zátoru.

 V každé z přifařených obcí je spolek dobrovolných hasičů.

 V roce 1900 panoval v Evropě všeobecný mír.

 V Africe byla válka mezi Bury a Angličany.

 V Asii válka spojených mocností, totiž Německa, Rakouska, Anglie, Ruska, Italie a Japonska proti Číně.

 29. července 1900 byl italský král Humberto I. zavražděn anarchistou Angelem Bressim z Prata.

 Žeň roku 1900 byla průměrná, naproti tomu s výjimkou hrušek bohatá úroda ovoce, což bylo podivuhodné, protože v době květu stromů sněžilo a řadu dní bylo tak zima, že teploměr ukazoval 6 stupňů pod nulou a úroda mrzla.

 První polovina roku byla mokrá a studená, v červenci začalo sucho a velké horko, zvláště v září a říjnu do 15. (t.m.), kdy byla makovice usazována na věž, bylo velmi pěkně, takže práce na věži nebyly rušeny.

 Zvláštními událostmi ve farnosti od r.1841 byly:

 V roce 1872 byla postavena železnice a 15. října 1872 dána do provozu. Přitom Zátor neměl osobní zastávku, teprve na opakovanou žádost a potom co byly uhrazeny nutné náklady 1000 zl. dobrovolnými příspěvky, byla zřízena zastávka a 1. srpna 1892 otevřena.

 V roce 1885 byla přes Zátor vybudována okresní silnice.

 V roce 1877 právě o svátku Nanebevstoupení Páně odpoledne bezprostředně po svátostném požehnání uhodil blesk do věže kostela, sjel vnitřkem věže do kostela a sakristií vyletěl ven. Přitom bylo ve věži otlučena zdivo a několik lavic na zpěváckém kůru rozbito.

 V roce 1883 byla sv. misie a generální visitace, roku 1884 duchovní obnova.

 12. srpna 1880 a 4. srpna 1890 způsobily průtrže mračen velké zátopy, které napáchaly velké škody zejména v Loučkách a dolní části Zátoru a v obou případech odplavily mnoho obilí. Tyto zátopy zvláště roku 1880 způsobily škody v celém Slezsku. Aby potěšil postižené obyvatele a pomohl hojit utrpěné rány, navštívil Jeho Veličenstvo císař Franz Josef I. v říjnu 1880 Slezsko, v němž byl všude vítán s velkým nadšením. 23. října jelo Veličenstvo osobně vlakem přes Zátor, kde stály u trati shromážděné školní děti ze Zátoru, Louček a Čakové pod vedením učitelů.

 Kéž se tedy kříž a makovice dlouho třpytí ke slávě Boží a okrase domu Páně!“

 Kusy písemností, které byly nalezeny ve staré makovici, byly opsány, pokud je bylo možno rozluštit, a s opisy opět uloženy do nové makovice. Zněly, jak je dále uvedeno: (str.21)

 Ve jménu Nejsvětější Trojice Anno 1756 4. října

1) (za) vlády Jeho císařského Veličenstva Františka (Lotrinského) velkovévody toskánského

2) Jejího c. k. Majestátu Marie Terezie císařovny (rakouské) a české (královny), arcivévodkyně rakouské, naší nejmilostivější markraběnky moravské, dále

3) Jeho vznešené knížecí Eminence Jeho Výsosti Ferdinanda kardinála von Troyer, biskupa v Olomouci, dále

4) Nejjasnějšího vévody (...) pana Josefa Wenzela, svaté říše římské knížete a panovníka domu von und zu Lichtenstein a na Mikulově, vévody opavského a krnovského ve Slezsku, hraběte z Rittbergu, rytíře Zlatého rouna, římského císařského a také uherského a českého královského Majestátu skutečného tajného rady, komořího, polního maršála, zemského vojska a domácího dělostřelectva zbrojmistra, velitele nad plukem dragounů, a (palatina?) království uherského.

 Na zátorský kostel, který byl v tomto (....) roce 1756 s pomocí nejmilostivějšího zemského knížete a ostatních laskavých dobrodinců od základu nově postaven, byla nasazena makovice, v kteréžto době byli:

 Farář:

 důstojný a učený pan Michael Gilbert Partsch

 L.L. et Theologiae Magister

který byl v současnosti na (základě) vysoké knížecí lichtensteinské presentace investován jako farář v Zátoru.

 Úředníci vysoké knížecí komory:

 urozený a statečný pán Adam Scholz

Jeho Jasnosti panujícího knížete opavského a krnovského vysoce (postavený) rada a komorní purkrabí

 (Tit.) pan Anton Ignaz Heinisch, důchodní v Krnově

 (Tit.) pan Johann Heinrich Schlezinger, správce v Krnově

 (Tit.) pan Anton (....................) v Krnově

 pan Kaspar Ignaz (.........) lesní pojezdný v Krnově

 pan Franz Josef (............) pojezdný kontribuční  a hospodářský v Krnově

 Rychtáři a přísežní v obcích náležejících farnosti:

 V Zátoru:

 Gottlieb Englisch, dědičný rychtář

 Christoph Kutschker, přísežný

 Georg Kloss, přísežný

 Hanns Mahel Kutschker, přísežný

 Hanes Weinhold, přísežný

 Georg Heinrich Trampisch, přísežný

 Balthasar Proksch, přísežný

 Martin Gräbner, přísežný

 Správce školy:

 Johann Fridrich Larisch

 Kostelní otcové:

 Christoph Kutschker ze Zátoru

 Christoph Proske z Louček

 V Loučkách:

 Anton Kutschker, dědičný rychtář

 Melchioris Rotter, přísežný

 Daniel Berg, přísežný

 Anton Rotter, přísežný

 Michael Rother, přísežný

 Hans Friedrich Wurpes, přísežný

 Andreas Nitsch, přísežný

 Wentzel Wurpes, přísežný

 V Čakové:

 Johann Friedrich Englisch, dědičný rychtář

 Mathes Bramer, přísežný

 Michael Kloss, přísežný

 Andreas Goldmann, přísežný

 Andreas Sch....., přísežný

 Hans Beitel, přísežný

 Michael Beitel, přísežný

 Michael Kittel, přísežný

 V Heřmínovech:

 Michael Joseph Jauernig, dědičný rychtář

 Georg Gräbner, přísežný

 Hans Friedrich Küttel, přísežný

 Georg Hanel, přísežný

 Ignaz Reichel, přísežný

 Hans Michael Scholz, přísežný

 Anton(?) Werber, přísežný

 V Miloticích:

 Johann Friedrich Beitel, dědičný rychtář

 Michael Peiker, přísežný

 Michael Neugebauer, přísežný

 Andres Mayer, přísežný

 Anton Reichel, přísežný

 Anton Czech, přísežný

 Andres Schlusche, přísežný

 Stavitel:

 Hans Georg Brahmer, knížecí stavební mistr

 Tesař:

 Michael Heidrich, knížecí tesařský mistr

 Zvláštními dobrodinci kostela byli:

Jeho vznešená knížecí Jasnost, naše milostivá (pozemková) vrchnost, která ze svého komorního úřadu veškerá stavební materialia gratis propustila, což vše zprostředkoval vysoce urozený rytíř a pán Philipp Schäffer, tehdejší knížecí lichtensteinský dvorní rada a direktor kanceláře s onou P.T. kanceláří a za zvláštní spolupráce krnovského pana rady a komorního purkrabího jehož šlechetnou dobrotou (........) ad Effectum dovedeno a vytvořeno, takže (.......) tímto dohromady pro největší příznivce zdejšího (.......) Posteritact na věčnou paměť, zejména (.........).

 K úhradě zednických a tesařských (......) a jiných potřebností bylo kostelní jmění (..........) applicieret. (.........) ale pro (.............................) od farníků (.........................)

pěší roboty od (.....................) zcela praest(..........).

 Útrapy a neštěstí,

jež utrpěla komorní ves Zátor a (.........) Loučky, Čaková, Heřmínovy a (Milotice) od roku 1741 do roku 1756, byly pro (......) Posteritatis poznamenány.

 Světu je známo, 20. října 1740 došlo ke smrtelnému úrazu Jeho Veličenstva Karla VI., císaře římského a našeho nejmilostivějšího vládce atd., jehož dcera nejjasnější arcivévodkyně rakouská Marie Terezie provdaná vévodkyně lotrinská, velkovévodkyně v Toskaně, při vymření mužského potomstva podle tak zvané pragmatické sankce měla se státi panovnicí rakouskou, jak se také stalo. - Protože jí (rozličné) mocnosti, jako království francouzské, markrabství mohučské, saské, braniborské a pruský král (.........) vysoce (.........) učinili, a celé dědičné země napadli náhle vojskem a jak tak učinili, z celých dědičných zemí jí zůstala jen malá část (..........) leč Boží úradek, jenž Svou mocí vede všechna lidská konání, rozprášil její nepřátele, a ona nejen že se opět zmocnila dědičných zemí, ale ještě se svým manželem nejjasnějším vévodou lotrinským získala římskou císařskou korunu a jeho učinila hlavou říše římské.

 Jak bývá obvyklé při takovýchto hrozných událostech a velkých válečných střetnutích, že se na nich podílí celá země od velkých měst po nejmenší sídla, tak se stalo i komorní vsi Zátoru a okolním komorním statkům skrze (...........) při (..........) cestách z Krnova do Bruntálu (...............) největší část vzata.

 Specialiter (........) byli:

1) (...........) vojenské oddíly

 (.............) povozy (............)

 (..................) (poskytnuty?)

 Vyčíslení utrpěných (škod)

Zátor...................................5686 zl. 8 gr. 4 3/4 d.

Loučky..................................3837 1 4 3/4

Čaková (neznámo, pravděpodobná výše)....5600 56 3 9/10

Heřmínovy...............................1279 48 2

Milotice................................1045 44 5

 K tomu ještě:

 nastala velká drahota potravin, takže nejenom v chudých domcích, ale ani u hospodářů se celý týden neobjevil kousek chleba, z čehož mnozí podlehli hladu a vznikly mnohé trampoty a zvláště (............)

 Mír uzavřený mezi naší nejmilostivější panovnicí Mariií Terezií, královnou uherskou a českou, a pruským králem způsobil ztrátu větší části země slezské, jak se to pruskému králi podařilo získat k našemu všeobecnému (.........) při vratislavském mírovém ujednání 11. června 1741. Mír neměl dlouhého trvání, zvláště ze strany pruského krále - když naše oddíly úspěšně bojovaly proti Francii v Alsasku, porušil jej opět roku 1744 - a stejně jako při předchozím nepřátelském vpádu vystály komorní vsi mnohé, jako toto:

4) pro následující neúrodu upadla mnohá zátorská hospodářství, někteří přišli o všechen majetek. Pokud se dá věřit, rozhněvaná Nebesa dopustila takové útrapy jako trest, ale (.........) nebylo dosti, ještě museli

5) V uplynulém (............) 20. srpna se celý Zátor, (....) Loučky a Čaková staly dějištěm (......) stalo se, že ani jediný (.....) zcela (............) vodní proud úplně (..........) zvláště (.........) pole, louky (........). Nejednou (......) průtrž mračen (......) Zátor (........) vyplavena a odnesena, takže půda k novému obdělávání musela být na tato místa přinášena.

 V jakém stavu se komorní obce in corpore nacházejí po patnácti letech od oněch útrap, námah a neštěstí, může každý posoudit a sám si učinit závěr (.......).

 Proto není jiného zbytí, než na všech místech Bohu quam maxime k jeho cti a chvále z kostela nově postaveného za přispění naší nejmilostivější knížecí vrchnosti a dobrodiní různých jiných laskavých patronů vysílat prosby za odpuštění, aby naše vsi takovými neštěstími netrestal, ale aby s námi naložil dle Svého milosrdenství a jak se mu zlíbí trestal nás časně, ale milostivě nám dal věčné. Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi.

 Válka, drahota, hlad,

 nemoci a smrt mnohých,

 led, zátopa - všechno metly,

 jimiž Bůh trestal v krátkém čase

 tuto ubohou obec.

 Dík za to, Bože, Tvému Synu -

 trestej nás zde - jen na věčnosti ušetři!

 __________________

 

 1841 (str.27)

 Jako se vše ve světě mění a minulost se překrývá, tak se také stalo, že během 85 let, které uplynuly od dokončení stavby tohoto domu Božího (.........) vlivem povětří utrpěl značné škody a v současnosti potřeboval velkou opravu.

 (........) slavného panování Ferdinanda (.......) bylo.

 Na žádost (.......) důstojného pana faráře Floriana Hanela (....) Jeho Jasnost současný (........) kníže Alois (......) zu Lichtenstein de dato (..........) povolil, aby (sprá......) současná vrchnost poško (........................) dřevo (...................) zásoby (......)

kostelního jmění (......................) tyto náklady (.............)

nepostačovalo, že všechny potřebnosti (.........) mohly, dali se zdejší farníci pohnout k tomu, aby nátěr věže olejovou barvou stejně jako oplechování její střechy a nosných sloupů - zvláště však pozlacení makovice - uhradili z dobrovolných příspěvků. Tak došlo k tomu, že dnes 25. července, tedy o svátku sv. Jakuba, byla podruhé osazena makovice na kostelní věž za osobní přítomnosti tesařského políra Petra Satzkeho z Kostelce u Krnova.

 Tohoto času byli:

 Farář:

 Důstojný učený pan Florian Hanel, který (.........) na základě knížecí lichtensteinské presentace byl investován jako farář v Zátoru a jako Kooperátor

 veledůstojný a učený pan Karl Bürker.

 Úředníci Vznešeného knížecího komorního úřadu v Krnově:

 (Tit.) pan Josef Schallmayer, komorní purkrabí

 (Tit.) pan Johann Mili(....) a výběrčí daní

 (Tit.) pan Nikodem Schna(.....) důchodní

 (Tit.) pan Johann Karner, hospodářský správce

 (Tit.) pan Ignaz Wünscheck, vedoucí pozemkových knih

 (Tit.) pan Johann Czagala, registrátor

 (Tit.) pan Karl Markel, lesní pojezdný

 (Tit.) pan Friedrich Krumpholz, hospodářský pojezdný

 v Holasovičkách (v pruském Slezsku)

 Rychtáři a přísežní:

 V Zátoru:

 Stephan Englisch, dědičný rychtář

 Johann Meistner, starší přísežný

 Johann (.....) Philipp, přísežný

 Karl Ludwig, přísežný

 Ferdinand Meissner, přísežný

 Joseph Waber, přísežný

 Johann Schinzel, přísežný

 Správce školy: Georg Krause Kostelní otcové:

 Učitelský pomocník: Johann Krause Johann Drescher

 Joseph Klein

 V Loučkách:

 Joseph Schulmeister, dědičný rychtář

 Joseph Thiel, starší přísežný

 Joseph Meissner, přísežný

 Paulus Kuhn, přísežný

 Josef Thiel, přísežný

 V Čakové:

 Franz Krischker, dědičný rychtář

 Johann Herold, starší přísežný

 Johann Meissner, přísežný

 Michael Leiker, přísežný

 Philipp Richter, přísežný

 Učitel: Joseph Weber

 V Heřmínovech:

 Anton Riedel, dědičný rychtář

 Joseph Ihm, starší přísežný

 Franz Schreiber, přísežný

 Friedrich Weinmann, přísežný

 Friedrich Gräbner, přísežný

 Učitel: Ferdinand Nitsch

 Provisorní pomocný učitel: Eduard Riedel

 (.......) na faře v Zátoru 25. července 1841

 Georg Krause v.r. učitel Florian Hanel v.r.

 Johann Krause v.r. učitelský pomocník Karl Bürke v.r. kooperátor

 ___________________________

 Roku 1902 byl vnějšek kostela zcela opraven a nabarven. Tato oprava byla provedena konkurenční cestou nákladem 1436 K 07 h, z toho uhradil vznešený patron 283 K 75 h, obnos 752 K 32 h zaplatili přifaření katolíci, 400 K bylo použito z kostelní hotovosti.

Oltáře (str.29)

 V kostele je šest oltářů, všechny vyřezané ze dřeva a zdobené.

 Hlavní oltář s oltářním obrazem Nejsvětější Trojice byl v roce 1900 nově ozdoben (zlacen) a doplněn dvěma adorujícími anděly. (Viz předešlé.)

 Portatile tohoto oltáře bylo - podle poznámek P.T. děkana Floriana Hanela a inventáře z roku 1804 - konsekrováno členem dómské kapituly a světícím biskupem v Olomouci Johannem hrabětem von Scherfenberg 12. prosince 1759. Jeho autentikum se zachovalo, zatímco autentika pro portatile oltářů Božského Srdce Páně, Matky Boží a sv.Jana nikoliv.

 Rovněž byly roku 1890 zcela obnoveny oltáře Božského Srdce Páně a Matky Boží Lurdské a na ně postaveny sochy „Božské Srdce Páně“ a „P. Maria Lurdská“. Dřívější oltářní obrazy, totiž „Klanění sv.Tří králů“ a „Neposkvrněné početí“, byly sňaty a pověšeny na boční zdi. Podle vzpomenutých poznámek bylo portatile oltáře Božského Srdce Páně konsekrováno 27. června 1781 Karlem Gottfriedem von Rosenthal, světícím biskupem v Olomouci, a portatile Lurdského oltáře 2. září 1776 Mathiasem Franzem hrabětem Chorinským, světícím biskupem v Olomouci.

 Oltář sv.Jana Nepomuckého má obraz neznámého malíře. Portatile bylo konsekrováno 12. června 1773 Johannem Wenzelem svobodným pánem von Freyenfels, světícím biskupem v Olomouci.

 Oltáře sv. Hedviky a Dušiček byly nově postaveny roku 1871. Náklady, o jejichž výši neexistují doklady, byly uhrazeny sbírkou, organisovanou tehdejším kooperátorem Ferdinandem Horakem. Portatile obou oltářů konsekroval 27. července 1871 dómský probošt v Olomouci Wilhelm svobodný pán von Schneeburg. Autentika leží v archivu, Fach V.

 Roku 1869 byla také dobrodincem Ferdinandem Richterem, výměnkářem z Louček, obstarána nová křtitelnice a      „křticí obraz“.

Zvony (str.30)

 Farní kostel vlastní tři zvony, z nichž dva jsou zavěšeny ve věži a třetí v sanktusové věžičce. Jejich váha je neznámá.

 Největší zvon byl opatřen v čase lutherství roku 1597. Byl ulit Zachariasem Milnerem a nese následující nápis:

 Ich bin eine Rufferin zur Predigt und Gotteswort, welche da rein lauth an manchem Ort, allhie auf dieser Erden allen Menschen, die da wollen selig werden. Meister Zacharias Milner 1597. (Volně přeloženo: „Jsem volajícím ke kázání a Božímu slovu, odtud (volám) všechny lidi ze všech míst a v celé zemi, kteří chtějí být spaseni. Mistr Zacharias Milner 1597.“ Pozn. překl.)

 Nahoře:

 Sacra, Preces, Turbas, Incendia, Funera, Pompas Indico cum populos vere sonante voco. Fridrich Hanrich dieser Zeit Erbrichter / Adam Bernhart 1597. („Pobožnosti, modlitby, vichry, požáry, pohřby, slavnosti ohlašuji, k lidu opožděnému hlasitě volám. Friedrich Hanrich toho času dědičný rychtář. Adam Bernhart 1597.“ Pozn. překl.)

 Prostřední zvon má následující nápisy:

 Hans Knaupf in Troppau hat mich gegossen im Jahre 1651. („Hans Knaupf v Opavě mě ulil roku 1651.“ Pozn. překl.)

 Na jedné straně obraz „Maria Hilf“ a jména tehdejších kostelních otců: Andreas Fischer, Matthes Weinmann, a nápis „Gottes Heil ist unser Theil“. („Boží spása buď naším údělem“" Pozn. překl.)

 Na protější straně obraz Ukřižovaného Spasitele s nápisem: Die 4 Herrn Erbrichter. Michael Schwarz in Seifersdorf, Georgi Englisch zur Wiese, Georgi Glose zu Friedersdorf, Melcher Iauernig zu Erbersdorf. Unser Amt regier Gottes Hand. („4 páni dědiční rychtáři. Michael Schwarz v Zátoru, Georgi Englisch v Loučkách, Georgi Glose v Čakové, Melcher Iauernig v Heřmínovech. Náš úřad ať vede ruka Boží.“ Pozn. překl.)

 Kdy byly tyto zvony věnovány nebo posvěceny, se přesně neví a nelze nic nalézt. Jsou už roku 1666 uváděny jako majetek kostela. Vide křestní-sňatkovou-úmrtní matriku, Tom.I, pag.3, Arch. Fach XII.

 (Připsáno jinou rukou: Vide lib. II matriky, str. 1: „Anno millesimo septicentesimo trigesimo primo, dicima septima Septembris sunt duae hujatis ecclesiae Seifersdorfensis campanae a Reverendissimo et Illustr. D. D. Ottone Henrico, S. R. J. comite ab Eck Suffraganeo Olomucensi Carnoviae consecratae, major campana baptizata Philippus, minor Franciscus Xaverius.“ – „Roku 1731 17. září byly dva zdejšímu kostelu zátorskému náležející zvony posvěceny nejdůstojnějším a nejvznešenějším pánem panem Ottou Friedrichem hrabětem von Eck, pomocným biskupem olomouckým v Krnově, větší zvon pokřtěn Filip, menší František Xaverský.“ Pozn. překl.)

 V malé vížce nad střechou je třetí zvon, v inventáři z roku 1804 se udává jeho váha 50 liber (asi 25 kg, pozn. překl.). Nápis tohoto zvonu zní: S.Crucis, S.Ioanni, S.Franc. Xav., S. Barbara, Benefactor Joann. Kunrath, Müller in Erbersdorf A. 1734. („Sv.Kříži, sv.Janu, sv. Frant. Xav., sv.Barboře dárce Johann Kunrath, mlynář v Heřmínovech r.1734.“ Pozn. překl.) U tohoto zvonu není udáno ani jméno zvonaře, ani konsekranta.

 Za tyto zvony pobírá kostel vždy 20 h za vyzvánění dvěma zvony při pohřbu, za vyzvánění třemi zvony 60 h, jak se také objevuje v knize kostelních účtů.

Držby a majetek (str.31)

 Farní kostel měl podle inventáře z roku 1804 obsedlé pozemky o výměře 8 jiter 1187 1/6 čtverečních sáhů, které podle listin A a B uvedeného inventáře jsou od nepaměti přenechány k užívání zdejším farářům za neměnný roční poplatek 18 grošů slezských, nyní 1 K 04 h. Tyto pozemky se nyní uvádějí v příloze pozemkové knihy u fary jako majetek beneficia. Farář vykazuje každým rokem, jako tento, obnos 1 K 4 h kostelu. Ve vlastním kapitálu má kostel koncem roku 1902 2797 K 20 h, které jsou uloženy ve veřejných fondech, a v hotovosti 462 K 93 h.

 Podle inventáře z roku 1902 vlastní kostel nádobí ze zlata, stříbra, kovů, kostelní náčiní, paramenta etc. v ceně 10 472 K 68 h.

Kostelní hodiny (str.31)

 Na věži jsou také hodiny s odbíjením pro čtvrti a celé hodiny. Tento stroj byl vestavěn roku 1885, dodala ho slavná firma Joh. Manhart v Mnichově a stál se vším přislušenstvím, clem a dopravou 1800 marek. Peníze byly získány sbírkou, do které přispěl výměnkář Josef Richter ze Zátoru sám 500 zl. Hodiny jsou vynikajícím dílem, které dodnes bezvadně funguje a také firmě dělá čest.

Hřbitov (str.32)

 Kostel obklopuje ze všech stran hřbitov, uzavřený zdí se dvěma branami, uprostřed stojí kamenný kříž.

 Hřbitov byl od roku 1875 důvodem sporu mezi farářem a jednotlivými obcemi, které si připisovaly jeho vlastnictví. Když totiž původní hřbitov během času už nepostačoval, mělo se zmíněného roku přistoupit k jeho rozšíření. Přestože všechny zmínky o starém hřbitově ho jednoznačně popisovaly jako majetek farního kostela, nikdo ho jako takový nedal zapsat do pozemkové knihy a bohužel byl připsán v pozemkové knize obci Zátoru, aniž by o tom někdo něco přesnějšího věděl.

 Aby se celý problém zvětšení hřbitova přátelsky vyřešil, uvolil se tehdejší farář a děkan Florian Hanel popustit a ohradit část vlastního farního pole a darovat je kostelu. Zátorskou obcí bylo toto darování vděčně přijato. Jenže obce Loučky, Čaková a Heřmínovy žádaly tento dar pro sebe, podněcovány Karlem Turkem, praktickým lékařem v Čakové, a Stefanem Luleyem, představeným obce Heřmínovy, a trvaly na majetkových právech jak vůči části původního, tak zvětšeného (hřbitova), aby mohl být zřízen hřbitov pro katolíky i protestanty, všeobecně interkonfesijní.

 Přestože byl nový hřbitov odstoupen farářem, ohrazen a uprostřed postaven kamenný kříž, protestovaly zmíněné obce proti pohřbívání v nové části. Když měla být konečně církevně posvěcena, byl hřbitovní kříž v noci na 29. června 1877 vyhozen do vzduchu dynamitem. Pachatel nemohl být s jistotou určen a předán k potrestání, ale všechny indicie ukazovaly na jistého Johanna Klose z Čakové, jenže proces proti němu byl státním zastupitelstvím zastaven pro nedostatek důkazů.

 25. července 1877 zemřel vldp. farář a kanovník Florian Hanel, stár 89 let a 26 dní, potom co byl v Zátoru v letech 1822 - 1830 administrátorem a 1830 - 1877 farářem. Nyní nabraly střety na ostrosti a síle, protože už nemusel být brán ohled na starého úctyhodného duchovního správce, jehož žáky bývali všichni účastníci sporu. Smutná historie této pře je zaznamenána ve hřbitovních aktech - Fach I. v archivu - a pisatel těchto řádek farář Augustin Scholz sklízel v letech 1877 - 1883 její hořké plody.

 Protože obcím nebylo přiznáno vlastnické právo ke hřbitovu, zřídily si obce Čaková a Heřmínovy roku 1879 vlastní obecní hřbitovy. Ty nesměly být církevně posvěceny, protože obce tvrdohlavě odmítaly vyhovět požadavkům k. a. ordinariátu, a kněžím v Zátoru bylo proto zakázáno vstupovat na tyto hřbitovy a mrtvé tam církevně pochovávat. Nastala smutná doba - doba takzvaných občanských pohřbů!

 Už zmíněný lékař Karl Turk převzal pohřbívání, přičemž se neštítil svými projevy dál rozdmýchávat fanatismus. Aby přinutili i dobře smýšlející z Čakové a Heřmínov pochovávat mrtvé příbuzné civiliter na místních hřbitovech, byly na popud obecního představeného uplatňovány trapné a nákladné předpisy politické správy, zákonem předepsané pro převoz mrtvoly do jiné obce. Když bylo vyhověno hromadným stížnostem a odvoláním jak na c.k. ministerstvu kultu a vyučování, tak vnitra, a každý katolík mohl být konečně pochován na zátorském hřbitově jako dříve, dala nejprve obec Heřmínovy v roce 1881 a po ní Čaková v roce 1883 svůj hřbitov církevně posvětit, takže od té doby může kněz i tam mrtvé církevně pochovat.

 Obec Čaková podlehla terrorismu zmíněného lékaře natolik, že jeho vliv stále rostl. Opakovaně se vrhl na politickou dráhu, byl zvolen poslancem zemského sněmu a na jedno období poslancem říšského sněmu. K radosti všech katolicky smýšlejících později opustil Čakovou a přestěhoval se do Holčovic, kde nyní vykonává lékařskou praxi. Tím se rozbouřené vášně zklidnily a tato bezbožná pře konečně skončila!

 Zátorský hřbitov se nachází na parcele (č.) 286 katastrální obce Zátor, okres Krnov, a je vložen v pozemkové knize podle výtahu z pozemkové knihy (Archiv, Fach I., ev.č.124) římskokatolickému farnímu kostelu Nejsvětější Trojice v Zátoru. Jeho plošná výměra je 5121 m2, z toho stará část je 683 1/12 čtverečného sáhu = 2457,27 m2, nová 2664,33 m2. Při rozšíření hřbitova v roce 1877 byla pro starou část dohodnuta desetiletá, pro novou část patnáctiletá užívací doba (tlecí cyklus, pozn. překl.). Protože po zřízení hřbitovů v Čakové a Heřmínovech jsou jen někteří farníci z těchto obcí pochováváni na zátorském hřbitově, zdá se, že může trvat 20 let, než by měly být hroby znovu vykopány.

 Všichni katolíci farní obce mají právo být pochováni na tomto hřbitově bezplatně. Toto právo bylo výslovně přiznáno i katolíkům z Čakové a Heřmínov rozhodnutím ministerstva kultu a vyučování ze dne 13.4.1881 čj. 18471 - 1880 (vide hřbitovní akta, Fach I.).

 Po uplynutí 10, případně 15 let (tlecího cyklu) propadá hrob kostelu k dalšímu pohřbu. Hrob ovšem může být pronajat na další stejně dlouhé období za poplatek 10 K. Tyto poplatky stejně jako pozůstalé kříže, (náhrobní) kameny etc., k nimž se už nikdo z rodiny nehlásí, náleží kostelu a jsou užívány k údržbě hřbitova. Na využití trávy má odevždy právo farář stejně jako výslovné právo na vykázání hrobního místa.

 Na místě poškozeného dřevěného kříže byl postaven kamenný kříž za cenu 640 K laskavým dobrodincem kostela Johannem Gräbnerem, výměnkářem v Heřmínovech, tchánem zmíněného lékaře Karla Turka. Kříž byl slavnostně posvěcen o svátku Nejsvětější Trojice 4. června 1882.

 Během času dřevěné oplocení hřbitova utrpělo a místy se plot zhroutil, proto byla roku 1898 postavena kamenná hřbitovní zeď, zastřešená přicementovanými cihlami. Kámen byl nalámán během zimy 1897 - 1898 a přivezen zdarma sedláky ze Zátoru a Louček. Náklady na stavbu v celkové výši 427 zl. 9 kr. = 854 K 18 h byly uhrazeny z „hrobových“ peněz.

 Na hřbitově stojí také tři božítělové kaple obcí Zátoru, Heřmínov a Čakové. Zátorská kaple byla postavena Josefem Jenuschkem, domkářem ze Zátoru, heřmínovská Johannem Gräbnerem, výměnkářem z Heřmínov, čakovská Franzem Klosem, zahradníkem (chalupníkem) z Čakové a všechny mají vložen udržovací kapitál.

 Čtvrtá božítělová kaple pro obec Loučky byla postavena roku 1910 z odkazu Franze Ostermanna z Louček. (Vide Frohnleichsnahmstations -stiftung der Gemeinde Wiese - Rechnung 1910.)

Farní budova (str.36)

 Současná farní budova má čp.7. Byla postavena roku 1783 za faráře Balthasara Katzera a (užívací právo vloženo) 4. září 1794. Je důkladně postavena z cihel a kamene, 21 m dlouhá, 10,5 m široká, jednoposchoďová, krytá břidlicí.

 Při mém nástupu jako faráře v říjnu 1877 byla velmi ošumělá, protože v posledních letech působení mého předchůdce, vldp. faráře, děkana a kanovníka Floriana Hanela, který tu bydlel 55 let, se nic neopravovalo. Dveře, okna, zejména kamna v desolátním stavu, nahoře v průchodu drobící se cihlová dlažba, rákosové stropy jen ve třech místnostech faráře. V nynější kuchyni jen otevřené ohniště s dlouhým dýmníkem, hliněná podlaha, dvoje dveře z jednoduchých prken. Záchod byl upevněn ke zdi mezi farářovým a kooperátorovým pokojem a hrozil zřícením.

 Po mé investituře 17. října 1877 byly za přítomnosti zástupce patronátu komorního purkrabího Hugo Franka protokolárně sepsány stavební závady a dohodnuto jejich odstranění v roce 1878. 26.prosince 1877 byly práce zadány staviteli Antonu Grunerovi z Bruntálu za sníženou cenu 1254 zl. Aby byl dům obyvatelněji a moderně zařízen, dal farář Augustin Scholz na vlastní náklad postavit zděné přepážky v dolní a horní předsíni a v dolní vsadit prosklené dveře. Tím byl nahoře získán prostřední pokoj, propojený skleněnými dveřmi s oběma zprava i zleva sousedícími pokoji. Tak byl farářův byt rozšířen a zlepšen, takže nyní jsou v poschodí čtyři užívatelné pokoje.

 Současně byly zhotoveny rákosové stropy v přízemních místnostech vpravo a vlevo od vchodu, v dolní a horní předsíni. Cihlová dlažba v horní předsíni byla nahrazena moderní kamennou, do všech pokojů byla postavena kamna, dveře nalakovány na hnědo, staré dřevěné zábradlí schodiště nahrazeno železným. Do sklepa vedly padací dveře - byly vyměněny za nové dvoukřídlé. Za tyto práce jsem zaplatil 796 zl. 80 kr.

 Rozbitou a škaredou chodbou se procházelo ven k pumpě. Mezi chlévem a pumpou stál kurník. Voda od pumpy a mytí neměla odtok, takže vznikalo bláto, z něhož voda opět vsakovala do zdí stavby. Abych tuto nesnáz odstranil, dal jsem strhnout kurník, položit kameninové odpadové potrubí až k hnojišti a založit zahrádku. Roku 1890 jsem u ní dal postavit besídku, protože v horkém létě je právě zde stinné chladné místečko. Celkem bylo doposud vynaloženo na údržbu a zlepšení obytného domu a hospodářských budov více než 5000 K, jak je zaznamenáno ve Fasc.III.

 Hospodářské budovy, sestávající z chléva (na nímž je seník), vepřína, stodoly, stáje s napajedlem a řezárnou (přípravnou řezanky), jsou až na stáje v dobrém stavu.

 Také budova tak zvaného sklípku s chlebovou pecí byla nově postavena roku 1899.

 Inventář farní budovy a vedlejších budov se nalézá ve Fach I.

Příjmy faráře a kooperátora (str.37)

 Příjem obnáší 800 zl. podle poslední schválené fase z 6.11.1899 čj.5149 podle zákona z 19.9.1898 R.G.Bl. Nro 176, skládá se:

1) z výnosu pozemků v Zátoru 244 zl. 43 kr. a pozemků v Branticích  244 zl. 36 kr.

 Tyto pozemky jsou propachtovány, všechny k dnešku platné pachtovní smlouvy jsou ve Fasc.III, kde jsou také přiloženy doklady držby. Díky pronájmu je výnos o něco větší než katastrální výnos, ačkoliv pachtýři žádali v posledních letech z nejrůznějších důvodů úlevy.

2) z výnosu cenných papírů veřejných fondů. Tyto "kapitálie" tvoří:

 a) z nahrazení desátku

 aa) stříbrná renta Nro3022 ze dne 1.7.1869 na 800 zl. s účastí per  5 zl.

 bb) Notenrente Nro24004 ze dne 1.5.1875 per 6650 zl.

 cc) Notenrente Nro43548 ze dne 1.5.1884 per 600 zl.

 dd) dtto 117955 ze dne 1.2.1880 per 12550 zl. s účastí 60 zl.

 ee) dtto 27007 ze dne 1.5.1880 per 2300 zl. s účastí 70 zl.

 ff) dtto 148149 ze dne 1.8.1887 per 150 zl. s účastí 77 zl.

 gg) dtto 149558 ze dne 1.8.1887 per 1300 zl. s účastí 1285 zl.

 hh) dtto 156672 ze dne 1.2.1889 per 150 zl. s účastí 115 zl.

 ii) směnka Rakousko-slezského pozemkového úvěrního ústavu Nro5773 na 1000 zl.

 b) z prodeje pozemků pro stavbu železnice

 Notenrente Nro14644 ze dne 1.5.1875 per 3550 zl.

 c) z postoupení parcely pro hřbitov

 Notenrente Nro103075 ze dne 1.8.1876 per 500 zl.

 d) z podílu na rustikálním hospodářství v Branticích, který byl prodán - Notenrente Nro38959 ze dne 1.5.1883 per 400 zl.

 Roku 1901 byly spojeny všechny Notenrente se stejným termínem úročení a za peníze ze zrušené směnky Nro5773 na 1000 zl. zakoupen list korunové renty (Kronenrente), takže nyní jsou v majetku farního obročí tyto cenné papíry:

 a) stříbrná renta Nro3022 ze dne 1.7.1869 na 800 zl. s účastí 10 K

 b) Notenrente Nro110057 ze dne 1.5.1901 na 22 400 zl. s podílem  22 540 K

 c) Notenrente Nro201002 ze dne 1.8.1901 na 16 300 zl. s podílem  4074 K

 d) Kronenrente Nro42232 ze dne 1.3.1901 na 2200 K s podílem 2084 K

3) ze štolových poplatků, jejichž výše se počítá 49 zl. = 98K ročně. Výnos štoly je zpravidla o něco vyšší, než se faráři započítává. Štolové výkazy jsou vedeny od roku 1844, fasc.V.

4) stolné („Tischgroschen“) 9 K 76 h

 Tento příspěvek není placen ani jednou z přifařených obcí. Právě při mém nástupu se bránily všechny obce mimo Heřmínovy stolné platit. Díky tomu došlo k dlouhým žalobám a procesům jmenovitě s odfařenými obcemi Milotice, Brantice, Radim a Radímek, které nakonec při prohrály, dokonce obec Milotice dostala přímo z Brna vojenskou exekuci kvůli 1 zl. 14 kr. ročně. Nakonec byl farář na základě podaného odvolání vybídnut ministerstvem kultu a vyučování, aby se stolného domáhal cestou práva.

„Takový proces,“ poznamenala slezská zemská vláda v přípisu ze dne 13.1.1881 čj.10845, „bude spojen s těžkostmi a výlohami a přesto může být jeho výsledek pro zátorského faráře pochybným úspěchem, protože by se současně mohlo stát, že tato suma by podle § 22 zákona z 1. května 1874 Nro50 R.G.Bl. připadla faráři v Branticích, jehož zabezpečení je nedostačující.“

 Farář se obrátil na c.k. finanční prokuraturu, aby jej v tomto procesu zastupovala a ta mu obratem sdělila a doporučila, aby kvůli zanedbatelným částkám žaloval každého dlužníka zvlášť. Od tohoto nechutného procesu farář raději ustoupil a pokusil se u slezské zemské vlády dosáhnout odepsání stolného z fase, což se také podařilo až na výše uvedenou sumu 9 K 76 h, kterou obec skutečně platí. V poslední době se obec odvolává na ostatní obce a zdráhá se stolné platit. Doufám, že se v novém daňovém přiznání podaří i tuto částku eliminovat. (Připsáno: Stalo se.)

5) honebné

 Tento příjem závisí na propachtování honitby, je proměnlivý.

Výdaje (str.39)

1) daně, tj. pozemková daň, přirážky pro zemský a silniční fond. Od obecních poplatků je farář podle § 53 slezského obecního řádu osvobozen.

2) příjmový ekvivalent, od něhož byl farář v pátém (V.) deceniu částečně osvobozen. Pro šesté decenium ještě není záležitost vyřízena. (Připsáno: Zcela osvobozen.)

3) vydržování pomocného kněze, podle zákona z 19. září 1898 700 K a za persolvování 4 mší z Religionsfondu 4 K

4) kancelářské výlohy - příspěvek je poskytován podle počtu duší

 Schodek kongruy je uhrazován z Religionsfondu.

 Podle zákona ze 6. listopadu 1901 slezské sbírky zákonů a nařízení Nro41 pobírá farní klérus jako katecheta:

 Podle § 43 tohoto zákona za zvýšený výkon při výuce náboženství renumeraci za 1 hodinu týdně 40 K. Při současných 11 hodinách týdně to znamená 440 K, které se rozdělují mezi faráře a kooperátora podle počtu odučených hodin.

 Náhrada cestovních výloh podle § 44 tohoto zákona byla stanovena takto: pro Čakovou za dvě cesty týdně na vzdálenost 5 km ročně 220 K 80 h, pro Heřmínovy za dvě cesty týdně na vzdálenost 5 km ročně 239 K.

Vide Fach V. fasc.C.

Varhaník, jeho ustanovení a příjmy (str.40)

 Až do roku 1873 propůjčovala obec Zátor místo varhaníka a choralisty (rektora, sbormistra) učiteli, jak bylo obvyklé. Onoho roku byl 10.12. čj. 3832 tehdejší učitel Anton Wilsch - škola v Loučkách ještě nebyla zřízena a pro obce Zátor a Loučky existovala společná jednotřídní škola v Zátoru s jediným učitelem - c.k. slezskou zemskou školní radou zbaven učitelství. V důsledku tohoto zásahu také opustil službu na kůru.

 Farní úřad převzal obsazení uvolněného místa na sebe. Vyjádření c.k. okresního hejtmanství z 30.4.1875 čj.3504 stanovilo, že "obsazení místa choralisty a varhaníka jakož i propuštění na toto místo jmenované osoby náleží církevnímu představenému s přihlédnutím k zástupcům katolické farnosti."

 S tímto rozhodnutím byl spokojen jak farní úřad, tak farní obec, protože obojí si osobovaly právo obsazení místa varhaníka.

 Roku 1880 při sporu o hřbitov zakázal farář varhaníkovi funkci při občanských pohřbech. Aniž by se faráře zeptala, jmenovala obec tehdejšího provisorního varhaníka a sbormistra Johanna Rottera jako definitivního. C.k. okresní hejtmanství Krnov o tom vyrozumělo farní úřad sdělením z 20.1.1880 čj.631/D a upozornilo jej na tento přehmat obce. Teprve potom se obec Zátor v zastoupení ostatních obcí dotázala farního úřadu, zda nemá námitek vůči definitivnímu ustanovení Johanna Rottera a souhlasí s ním. Farní úřad okamžitě 27.1.1880 čj.22 podal stížnost c.k. okresnímu hejtmanství v Krnově na tuto svévoli obcí a s odvoláním na věstník c.k. ministerstva kultu a vyučování z 5.10.1879 č.18067 žádal výhradní právo rozhodovat o obsazení kůrové služby, protože rozhodnutí z 30.4.1875 čj.3504 zůstávalo v platnosti tak dlouho, dokud nedojde k jeho změně předepsanou instanční cestou.

 Pod čj.30 22.2.1880 obdržel farní úřad odpověď z c.k. slezské zemské vlády, která také rozhodnutím z 11.4.1880 čj.4487 zrušila ustanovení c.k. okresního hejtmanství z 30.4.1875 čj.3504 a uznala, že „farní úřad v Zátoru sám jediný je povolán obsazovat místo kůrové a varhanní služby v tamním kostele a obdobně (z něho) propouštět.“

 Odvolání podané obcemi na c.k. ministerstvo kultu a vyučování bylo zamítnuto. Ministerstvo potvrdilo rozhodnutím z 11.6.1880 čj.8453 už uvedené rozhodnutí c.k. slezské zemské vlády v celém rozsahu s odvoláním na odstavec 15 (zemské) ústavy, že „třetí osoba resp. přifařené obce přispívají na vydržování varhaníka, nebo toto vydržování zcela hradí.“

 Tím byla záležitost vyřízena. Jen obec Čaková, či spíše její obecní představený Stefan Luley, se tomu pokusila vzepřít. 26.2.1882 sdělil obecní představení Stefan Luley zátorskému farnímu úřadu „s uctivostí k laskavému vzetí na vědomí“, že obecní výbor ustanovil dekretem z 25.4.1882 čj.91 učitele Heinricha Zohnera čakovským cantorem a sbormistrem při pohřbech „v obci i mimo obec Čakovou“. Na tento nehorázný přípis obecního představeného farní úřad vůbec neodpověděl a učitel Heinrich Zohner se neodvážil při pohřbech účinkovat. Vide Fach VI. fasc. Chordienst.

 Příjmy rektora a varhaníka jsou následující:

 Od kostela 16 K 72 h, rozhodnutím Jeho k.a. Milosti z 8.9.1900 čj.5827 ještě 40 K z kostelního jmění, tento obnos byl před rokem 1900 poskytován nedílně z chudobinské a modlitební nadace Veroniky Ligotzky.

 Z (mešních) nadací je jeho podíl kolem 112 K, k tomu pobírá příjem ze štoly.

 (Připsáno: Když 17. ledna 1914 zemřel dosavadní rektor Johann Rotter, byl dočasně pověřen varhanickou službou Hermann Peschke. K.a. konsistoř mu přiřkla roční příjem 150 K z kostelního jmění.)

Zvláštní příhody a důležité události (str.43)

 Roku 1901 věnoval vldp. kanovník a dómský děkan u metropolitního chrámu sv.Václava v Olomouci Josef Hanel farnímu kostelu drahocennou monstranci jako upomínku na svého strýce, vldp. čestného kanovníka v Kroměříži, děkana a faráře v Zátoru Floriana Hanela.

 Monstrance je ze stříbra zlaceného v ohni, posázená pravými kameny. Lunula je celá ze zlata posázeného drahokamy. Byly zhotoveny Ludwigem Adlerem ve Vídni a stály celkem 2240 K (monstrance sama 2000 K; lunula, kterou k ní dal udělat farář Augustin Scholz, 240 K; pouzdro 40 K).

 Roku 1902 byla ve farním kostele od 2. do 12. března sv. misie, kterou vedli kněží redemptoristé ze svitavského kolegia, P. Johann Meister, Josef Schwaiger a Josef Gritsch. Během sv. misie přijalo svátosti 1050 věřících.

 16. dubna 1903 zemřel v Olomouci vldp. dómský děkan Dr. Josef Hanel. Byl převezen do Rázové, kde se narodil, a 20. t.m. uložen do hrobu své matky. Od 16. do 20.dubna byla taková sněhová bouře, že sníh napadl do metrové výše, veškerá doprava pošty a na železnici zastavena, takže mrtvola byla dopravována z Bruntálu do Rázové s nebezpečím života. Rakev byla přivázána na jednoduché dřevěné sáně a doprovázena 12 zdatnými muži, kteří prohazovali sníh na cestě v místech, kde ležel příliš vysoko a znemožňoval průchod. Tak byl mrtvý dovezen do Rázové a tu pohřben. Za těchto podmínek se jen málo kněží mohlo zúčastnit pohřbu. Pisatel těchto řádků, jehož zvláštním přítelem a dobrodincem zesnulý byl, měl držet pohřební řeč. S nasazením života se mu nakonec podařilo na saních přes Benešov dojet do Rázové.

 Rok 1903 byl nešťastným rokem pro celé Rakousko, zvláště pak pro ubohé Slezsko v důsledku stálých dešťů a záplav. V červenci řadu dní nepřetržitě pršelo, od 10. do 13. následovaly průtrže mračen nad Sudetským masivem. Už 10. a zvláště 11. vystoupila Opava z břehů, obce Heřmínovy a Loučky byly zcela zaplaveny. V Loučkách byla řada domů vodou zcela stržena. Ani v roce 1813, v němž došlo podle záznamů k největším záplavám, nesahala voda tak vysoko jako v tomto nešťastném roce. Ubohé Slezsko strašně utrpělo tímto navštívením.

 Jakkoliv přispěla říše i země samotná včetně jednotlivých dobrodinců, mnoho lidí bylo zcela zruinováno. Také na farních polích v Branticích způsobily vodní spousty velké škody.

 Jestli byl rok 1903 pro mokro a záplavy rokem nešťastným, pak rok 1904 byl stejný pro sucho. Jak slibně vyhlíželo jaro pro obilí a ovoce, tak trudný byl čas žně. Od června do poloviny září ani nesprchlo, obilí bylo ubohé, ovoce na spoustě stromů opadalo a ta trocha, co zůstala, zaschla. Země vyprahla, tráva uschla a už na podzim byl nedostatek krmiva, takže rolníci museli snižovat stavy dobytka, aby jen s nejnutnějším a ještě obtížně přetrvali zimu.

 Kéž by nás Bůh zbavil této metly a ušetřil takového navštívení!

 13. března 1904 složil nejdůstojnější arcipastýř kníže arcibiskup Dr. Theodor Kohn svůj úřad do rukou sv.Otce. Jeho nástupcem byl jmenován dosavadní biskup brněnský Dr. František Sáleský Bauer a 19. června 1904 , tj. čtvrtou neděli po letnicích, slavnostně intronisován. Doufáme: Deo propitio ad multos annos!

 8.prosince 1904 bylo 50. výročí onoho šťastného dne, v němž velký papež Pius IX. vyhlásil jako dogma článek o Neposkvrněném Početí blahoslavené Panny Marie. V celém katolickém světě bylo toto jubileum oslavováno. Také v našem farním kostele bylo slaveno za velké účasti farníků od 5. do 8. prosince.

 19. května 1905 došlo z k. a. ordinariátu důvěrné sdělení, že Jeho k. a. Milost hodlá v létě visitovat krnovský děkanát a současně udílet svátost biřmování.

 2.5.1905 čj.512 došlo oficiální sdělení, že tato visitace a udílení biřmování budou mezi 17. červnem a 7. červencem. Pro parochia Seifersdorf je určen následující program: „Z Lichnova 28. června v 5 1/2 hod. (odpoledne) odjezd do Zátoru. Příjezd, hřbitov, skrutinium. 29. června: 7 hod. kázání, mše svatá, visitace kostela - zkoušky přespolních školáků - snídaně - biřmování přespolních - zkoušky porodních asistentek - oběd. Od 3 1/2 hod. (odpoledne) zkoušky místních školáků - biřmování místních - sv. požehnání.

 30. června v 7 1/2 hod. odjezd do Brantic.“

 

 Vidimus in sacra Visitatione Generali die 29. Juni 1905

                              + Franciscus

                        Princ. Archiepiscopus v.r.

 Vincentius Tesař

 Can. Cap. et Visit. Comiss. v.r.

 _____________________________________

Generální visitace farnosti 28.- 30. června 1905 (str.46)

 Ve středu 28. června před 6 1/4 hod. večer přijel Jeho k.a. Milost Dr. František Sáleský Bauer za nádherného počasí z Lichnova do Zátoru, u vjezdu do farní uličky vystoupil z vozu a v doprovodu kanovníka Vincence Tesaře, obou sekretářů Dr. Franze Ehrmanna a Františka Nováka a děkana a asesora Josefa Bittnera došel k faře, kde byl uvítán. Zde se shromáždil místní i cizí klérus - mezi jinými vldp. děkan a asesor z Bruntálu Josef Rother, zástupci všech přifařených obcí, hasiči a učitelstvo všech čtyř obcí se školní mládeží. Také c.k. okresní hejtman z Krnova Albert rytíř von Sutzer-Reybegg se objevil.

 Farář Augustin Scholz podal nejdůstojnějšímu arcipastýři pacifikál k políbení a pronesl následující projev:

 „Vaše k.a. Milosti! Už dlouho jsme toužebně vyhlíželi onen den, v němž bude mít farnost Zátor štěstí a milost zároveň a bude moci ve svém středu uvítat svého nejdůstojnějšího vrchního pastýře. Dnes se tato touha vyplnila a s radostí v srdcích vítáme Vaši k.a. Milost mezi námi. Přijměte, Vaše k.a. Milosti, především ujištění nezlomné věrnosti, dětinné lásky, nejhlubší hold ze strany mé i mých spolupracovníků. Vyslyšte však také prosbu, která důvěřuje ve vkládání biskupských rukou k posílení víry, abychom v těchto časech plných nebezpečí v ní nalezli útočiště před světem a vpravdě byli hodnými údy svaté katolické církve.

 Jsme přesvědčeni, že Vaše k. a. Milost nepřišla jako přísný visitátor, ale jako otcovský přítel, jako těšitel, rádce a dárce milosti. Aby se však velké dílo k slávě Boží a spáse věřících podařilo, vyprošuji si pro sebe i své svěřence arcipastýřské požehnání.“

 Potom krátce promluvily tři školačky z Louček, Maria Bittmannová, Wallburge Weintrittová a Elisabeth Spielvogelová, a předaly kytici, kterou arcipastýř radostně a vděčně přijal.

 Po tomto přivítání se uchýlil arcipastýř do fary, kde přijal představitele obcí a učitelstvo. Svou skromností a přátelským jednáním si získal srdce všech. Pak následoval podle programu slavnostní vstup do kostela, při němž členové spolků (stejně jako 29. ráno) nesli baldachýn, procesí na hřbitově a kolem kostela, nakonec sv. požehnání.

 29. června v 7 hod. ráno držel arcipastýř kázání, při němž byl kostel zaplněn do posledního místečka (díky tomu panovalo v kostele neuvěřitelné dusno), pak mše svatá, visitace kostela, katechese přespolních školáků, při níž arcipastýř vyjádřil obzvláštní spokojenost s výbornými výkony školních dětí. Po katechesi byla snídaně a po ní biřmování přespolních.

 Po obědě, během něhož se bouřkou poněkud ochladilo, odjel arcipastýř o 3 1/2 hod. do zátorské školy, kde byl přijat obecním výborem, místní školní radou a zátorským spolkem dobrovolných hasičů. Při vstupu do školy jej pozdravil promluvou vrchní učitel Rudolf Geldner. Před vstupem do tříd jej pozdravili školáci Viktor Geldner, Marie Schufforová a Marie Meissnerová (z čp.18) a předali mu kytici květů. Následovala katechese obou tříd a obou skupin (katechetou byl farář Augustin Scholz). Arcibiskup osobně vyjádřil svou radost a spokojenost s výbornými výkony žáků.

 Po skončení katechese pronesl děkovný projev žák Alois Meier, při němž arcipastýři vstoupily do očí slzy dojetí, a poprosil o biskupské požehnání, které arcipastýř s pohnutím udělil. Následoval návrat na faru, průvod do kostela, biřmování zátorských a ukončení se sv. požehnáním. Dohromady bylo 394 biřmovanců.

 Následujícího dne - 30. června - odcestoval arcipastýř v 7 hod. ráno do Brantic. Před odjezdem předal faráři Augustinu Scholzovi 200 K jako příspěvek k rozdělení chudým ve farnosti. (Záznam o podělení vide Fach IX.)

 Nejdůstojnější arcipastýř má zvláštní charisma - svými pomilováníhodnými způsoby si získal srdce všech farníků a zanechal nejlepší dojem.

 V neděli 9. července byla na Burgbergu (Cvilíně) při nádherném počasí pontifikální mše svatá a udílení papežského požehnání. Proudily tam nepředstavitelné masy lidí. Téhož dne ve 4 hod. odpoledne opustil arcipastýř krnovský děkanát a vrátil se do Olomouce.

 _____________________________

Opravy, okna a malba v kostele (str. 48)

 Roku 1900 byla už velmi poškozená střecha kůlny na západní straně (farního dvora) pokryta novými šindely konkurenční cestou.

 Roku 1910 byly stejnou konkurenční cestou natřeny olejovou barvou plechové střechy kostelní věže a sanktusové vížky.

 Také byla téhož roku vyměněna dvoje sešlá dřevěná hřbitovní vrata za železné brány. Brány stály 720 K. Jedna byla uhrazena z kostelního jmění, druhá ze hřbitovního fondu, jak je vidno z účtů.

 Roku 1878 byl vnitřek kostela naposledy vymalován. Od té doby malba značně utrpěla, v klenbě kostela se objevily trhliny. Zvlášť viditelné to bylo u obou oken v presbytáři. Okna pocházející ještě ze stavby roku 1755 byla ze dřeva s tabulkami zalitými olovem a při každém větším větru vypadávala sklíčka, voda a zejména sníh v zimě vnikaly do kostela. Další oprava oken byla nemožná. Kostelní konkurenční výbor viděl, že je nutno obstarat nová, jenže se celá záležitost stále odsouvala - jako vždy - kvůli výlohám.

 Za těchto okolností se to farář rozhodl provést sám. Výměnkářka Josefa Larischová ze Zátoru odkázala 1000 K na vymalování a okrášlení kostela, členové Družiny sv.Terezie se usnesli věnovat k témuž účelu členské příspěvky ve výši 660 K. Aby se zjistila výše nákladů, jednalo se předběžně s malířem Antonem Raidou z Krnova o vymalování kostela a s firmou Franz Götzer o nových oknech.

 Malíř Raida žádal za vymalování kostela (s postavením lešení) 3400 K. Malířovy náčrty byly na požádání předloženy k.a. konsistoři v Olomouci, která kladla podmínku - vide přípis z 14.6.1911 čj.8316 - předložení skic c.k. ústřední komisi pro umělecké a historické památky ve Vídni k posouzení a schválení. C.k. ústřední komise je neschválila. Po dlouhém jednání navrhl vicepresident Společnosti pro křesťanské umění ve Vídni Josef Reich skicu, kterou c.k. ústřední komise schválila. Podle ní A. Raida kostel vymaloval, jenže to nesplnilo očekávání. Pokud by měl být později kostel znovu vymalován, pak já - farář Augustin Scholz - radím, aby se víckrát nežádala o schválení ústřední komise, ale jednalo se podle svého.

 Firma F. Götzer ve Vídni žádala za 10 oken s malovanými bordurami, železnými rámy, ochrannými mřížemi a montáží 2710 K, za 6 malých medailonů v borduře 100 K, celkem 2810 K. Firma byla pověřena provedením za uvedenou cenu.

 Při této příležitosti byly také opraveny hlavní oltář, dva boční oltáře - Božského Srdce a Matky Boží - a kazatelna, která byla roku 1890 nově ozdobena. Oltáře sv.Hedviky a sv.Jana byly nově ozdobeny krnovským zlatičem a zdobičem Rudolfem Rudolfem, vše dohromady za 2268,30 K.

 Náklady celkové renovace tedy činily:

za vymalování……………................................................3400 K

za nově obstaraná okna...…………..................................2810

za renovaci a nové zlacení hlavního oltáře, čtyř bočních

oltářů a kazatelny...........................……………...............2268,30

truhlářské a zednické práce a drobná vydání..……............. 200______

 celkem ……………………………………………………8678,30 K

 Ke krytí těchto nákladů byly použity:

odkaz Josefy Larischové 1000 K, po zaplacení daně 100 K...... 900 K

od vznešeného patrona jako příspěvek jeho cenné papíry..…... 749,54

 Dále darovali:

farář Augustin Scholz.................................………………......3000

paní Cecilie Rotterová ze Zátoru.........................…………….. 600

pan Josef Murpes v Loučkách čp.3.....................…………........ 200

pan kaplan Franz Zapletal.................................……………….. 100

Marie Scholzová, farářova sestra..........................…………….. 100

Theresia Scholzová, farářova neteř.......................…………….. 100

paní vdova Karolina Meissnerová ze Zátoru...............……….... 100

paní Franziska Thielová v Loučkách čp.57................………….. 100

příspěvek družiny sv. Terezie............................………………...760_____

 celkem …………………………………………………………6709,54 K

 Chybějící obnos byl kryt ze sbírek, které se podle očekávání úspěšně scházely, takže veškeré výlohy mohly být uhrazeny.

 Seznam získaných darů je uložen v archivu, Fach IV. - jako fundace Josefy Larischové.

 Při této renovaci kostela byly také odstraněny dřevěné oltářní stupně a část oltáře na epištolní straně, zasažené hubkou, a nahrazeny mramorovými. Výlohy byly uhrazeny z kostelního jmění a činily podle účtu 482,80 K.

 Okna byla vsazena začátkem srpna, vymalování skončeno 20. září. Jen zdobič přes opakované upomínky skončil svou práci teprve před vánocemi, čímž renovace kostela - Bohu díky! - s koncem roku šťastně skončila.

1913 (str.51)

 Protože svátost biřmování byla naposledy udílena v zátorské farnosti při generální visitaci v roce 1905 a počet konfirmantů od té doby zřetelně vzrostl, požádal děkan a farář Augustin Scholz nejprve ústně a pak písemně Jeho Eminenci o milost udělení svátosti biřmování v krnovském děkanátu během roku 1913. Jeho Eminence žádosti vyhověla. Protože však byl (arcibiskup) svými závazky plně vytížen, pověřil Jeho biskupskou Milost Dr. Karla Wisnara svým zastoupením.

 23. května přijela Jeho biskupská Milost do Krnova. Zde udílela svátost biřmování 23.,24.,25. května konfirmantům z města Krnova a obcí Brumovice, Úvalno, Kostelec, Býkov, Krasov, Holčovice, Nová Ves a Linhartovy. V neděli 25. května před 8 hod. večer za krásného počasí přijela Jeho biskupská Milost v automobilu, který jí pohotově poskytl pan Otto Rieger, továrník varhanář z Krnova, do Zátoru.

 Následujícího dne - pondělí 26. května - udílela Jeho biskupská Milost svátost biřmování konfirmantům ze Zátoru, Brantic, Lichnova, Sosnové, Široké Nivy, Karlovic u Vrbna a Dětřichovic. Ke každé řadě promlouval (biskup) zvlášť a svou skromností a přátelskostí si získal srdce všech. Když o 1/2 5 odpoledne odjížděl, pozdravili ho přítomní konfirmanti s kmotry hromovým „dreimal Hoch!“ a „Heil!“, za což přátelsky poděkoval a odjel do Ratiboře v Německu, aby tam pokračoval v udílení svátosti biřmování. Počasí bylo v onen den mimořádně pěkné, ačkoliv předtím skoro denně pršelo.

 10. listopadu t.r. propůjčilo Jeho císařské Veličenstvo faráři a děkanovi Augustinu Scholzovi Rytířský kříž řádu Františka Josefa. 11. ledna 1914 ho jím slavnostně na faře dekoroval krnovský okresní hejtman Julius svobodný pán von Gotter-Resti-Ferrari a potom sloužil olomoucký kanovník Dr. Josef Tittel slavnostní mši svatou.

 14. března byl děkan a asesor Augustin Scholz jmenován Jeho Eminencí kardinálem Bauerem arciknězem opavského archipresbyterátu.

1914 (str.52)

Největší válka světových dějin

 Co se léta očekávalo s největší úzkostí a čeho se lidé nejvíce obávali, změnilo se v létě 1914 v krvavou pravdu: diplomatickými prostředky dlouho zatlačované ozbrojené střetnutí evropských velmocí se stalo krvavou skutečností a vzplanuvší požár zachvátil po řadě nejenom státy Evropy, ale také Asie a Afriky.

 Posledním důvodem k propuknutí největší války národů se stalo zavraždění rakouského následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda a jeho manželky vévodkyně Sophie v Sarajevu v neděli 28. června 1914. Vrah Gavro Princip a jeho společník Gabrilovič byli fanatickými stoupenci a poslušnými nástroji velkosrbské "vabank-politiky" v Bělehradě.

 Po třítýdenním pečlivém vyšetřování bylo do Bělehradu předáno rakousko-uherské ultimatum, v němž bylo potvrzeno na základě důkazů a doznání zločinných atentátníků z 28. června, že sarajevská vražda byla podněcována z Bělehradu, že vrahové byli vybaveni srbskými důstojníky a úředníky zbraněmi a bombami vyrobenými v královské zbrojovce v Kragujevaci, že náleželi k velkosrbské organizaci „Narodna obrana“ a že pachatelé a jejich zbraně byli do Bosny dopraveni za pomoci srbských pohraničních orgánů.

 V krátkosti odmítla srbská vláda, spoléhající na protektorát Ruska, podmínky rakousko-uherského ultimáta, rakousko-uherský vyslanec svobodný pán Giesl-Gieslingen po vypršení lhůty opustil Bělehrad a následovalo vyhlášení války Srbsku Rakouskem-Uherskem. Po krátkém jednání mezi velmocemi vyhlásilo Rusko válku Rakousku a Německu a opačně Rakousko a Německo Rusku a jeho spojencům Francii a Anglii a největší válka světových dějin začala. Dejž Bůh, aby spravedlivá věc zvítězila a vraždění mezi národy brzy skončilo!

 Zatímco se celý svět otřásal duněním děl a válečnou vřavou, zemřel v časném ránu 20. srpna (1914) papež Pius X. po krátké nemoci a už 3. září t.r. byl po krátkém konklave zvolen nový papež, dosavadní arcibiskup v Bologni kardinál Della Chiesa, který po svém zvolení přijal jméno "Benedikt XV. „Deo propitio ad multos annos!“

1915 (str.54)

 25. listopadu zemřel Jeho Eminence nejdůstojnější kníže arcibiskup Dr. František Sáleský Bauer a byl 29. listopadu pohřben v dómě.

 Smuteční obřady vedl kardinál Lev Skrbenský z Prahy, jako zástupce Jeho Veličenstva byl přítomen arcivévoda Leopold Salvator.

 Už 3. prosince zemřel v Ehrenhausenu odstoupivší arcibiskup Dr.Theodor Kohn, titulární arcibiskup pelusijský, a byl v Ehrenhausenu pohřben.

Zvony (str.54)

 Podle žádosti Jeho Excelence ministra kultu a vyučování z 21. května l915 čj.1123/K.U.M. mělo být rozhodnuto, zda jsou některé zvony postradatelné a zda by „za shody stanovených faktorů mohly být bezplatně poskytnuty pro válečné účely.“

 Kvůli tomu následovala žádost kapitulní konsistoře v Olomouci „ut nobis quam primum notificent nomina et mensuras campanarum, quibus carere possunt.“

 Farní úřad vyplnil dotazník zvonů ve věži i věžičce podle popisu v inventáři z roku 1804 s upozorněním, že v nejvyšší nouzi by mohl být nejdříve odevzdán největší zvon, protože se jím jen zřídka vyzvání.

 V nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 14.10.1915 čj.1712/K.U.M. byly dány předpisy, jichž se mělo dbát při snímání a odvzdávání zvonů. „Ve sběrných místech budou objekty v zájmu státní památkové péče prohlédnuty příslušným c.k. konservátorem.“

 Ve sdělení kapitulní konsistoře ze 4.12.1915 čj.16121 bylo, „že v důsledku rozhodnutí nejctihodnější c.k. slezské zemské vlády ze dne 22.11.1915 čj.IV - 1510/27 musí být bezodkladně odevzdány zvony postradatelné z kuturního zájmu. Toto nařízení se týká následujících zvonů vaší farnosti - 1 ks 95 cm“ - tedy největšího zvonu. Protože tento výnos byl c.k. slezskou zemskou vládou vydán jen pro Slezsko a velmi uspěchaně, odpočívaly zvony na sběrném místě na severním nádraží v Opavě až do 16. srpna 1916. Ten den začalo přebírání zvonů zástupci armády.

 Farář byl v té době (od 29.11.1915 do 15.1.1916) těžce nemocen, a dal (jen aby měl pokoj) příkaz, aby byl zvon na jeho účet (náklady dosáhly 153 K 52 h) sejmut s věže a odvezen na sběrné místo.

1916 (str.55)

 Sotva se farář zotavil, pokusil se zvon jako historicky cenný zachránit před roztavením k válečným účelům. Několikrát kvůli tomu osobně jednal s c.k. konservátorem vrchním stavebním radou L. Senhofem a ředitelem (Umělecko-průmyslového) musea v Opavě Dr. Braunem, přičemž ho výrazně podporoval vldp. Norbert Klein, opavský probošt. Na radu c.k. konservátora poslal také kapitulní konsistoři v Olomouci následující nabídku:

Farní úřad Zátor 16.5.1916

 čj. 138

Darování zvonů

 k Nro4410

 Farní kostel v Zátoru musel pro válečné účely odevzdat v Opavě jeden zvon o váze 510 kg. Během farářovy těžké choroby byl zvon sňat s věže a odvezen do Opavy, kde se doposud nachází. Tento zvon pochází z roku 1597 a má opravdu značnou historickou cenu. Pochází z doby, kdy vrcholilo luterství a má i z tohoto důvodu pro farnost velký význam.

 Kostelní konkurenční výbor je připraven při navrácení tohoto zvonu bezplatně poskytnout náhradou menší, asi 50 starých liber vážící, a pisatel se zavazuje ještě přispět darem 100 K a uhradit všechny výlohy, které vzniknou zpětnou dopravou a opětným vytažením zvonu na věž.

 Tato akce byla úspěšná. Farář obdržel z kapitulní konsistoře následující přípis ze dne 25.5.1916 čj.6619:

„Můžeme důstojný farní úřad potěšit sdělením, že dle přípisu c.k. slezské zemské vlády z 16.5.1916 čj.IV-667/29 označil c.k. konservátor odevzdaný zvon upozorněním: „Z důvodů památkové péče vyloučit z předání.“

 Důstojný farní úřad se tedy může postarat o opětné převezení zvonu a o úspěchu potřebných kroků nám podat zprávu.“

 Pisatel okamžitě osobně navštívil c.k. konservátora v Opavě Leonharda Senhofa kvůli vrácení zvonu. Zde mu bylo sděleno, že to bude možné až po oficiálním předání zástupcem armády. To se podařilo 16.srpna 1916, kdy byl zvon vyloučen z předání s tím, že budou odevzdány zbývající dva. C.k. konservátor k tomu dal souhlas přesto, že ujistil pisatele o svém rozhodnutí zvon Nro457 „z důvodů památkové péče vyloučit z předání“ a malý zvon označil „C“, čímž byl také vyloučen.

 Konservátor to sdělil farnímu úřadu dopisem z 17.8.1916 čj.44.

 Už 19.8.1916 byl pisatel osobně v Opavě a předal následující dopis:

 „Ctěným přípisem z Opavy dne 17.8. t.r. čj.44 byl farní úřad pisatele vyrozuměn, že při 16. t.m. proběhnuvším předání zvonu Nro456, náležejícího farnímu kostelu v Zátoru, který byl jako historicky cenný armádou vrácen z důvodu ochrany památek, bylo naproti tomu rozhodnuto o odevzdání zvonu Nro457, který byl ohodnocen stejně a také označen „z důvodů památkové páče vyloučit z předání“.

 Jestliže se na jeden zvon vztahují ustanovení památkové péče o vyloučení z předání, měla by se vztahovat i na zvon Nro457. Tento zvon je jedním z nejstarších v celém Slezsku, pochází z roku 1651, z doby, kdy se oživil a sílil katolicismus ve vévodství krnovském a opavském a kdy také začínají zátorské matriky. Farnost Zátor patří k nejstarším a oba zvony Nro456 a Nro457 jsou toho mezi jiným svědky.  Zvon Nro457 byl odlit v Opavě známým mistrem Hanesem Knaufem. Obrazy „Maria Hilf“ a „Ukřižovaný Spasite“ na zvonu jsou překrásné a hned tak se nevidí. I z tohoto hlediska by byla velká škoda, kdyby měl být tento zvon zničen, protože je důležitý pro dějiny vévodství krnovského a opavského, zejména však pro dějiny farnosti Zátor.

 Pisatel odmítá každou zodpovědnost za případné zničení zvonu, mohl by být totiž potomstvem obviněn, že se tak stalo z jeho viny.

 Pisatel si tudíž dovoluje prosit: kéž by pan c.k. konservátor v zájmu ochrany památek vynaložil všechen svůj vliv, aby tento zvon byl zachován pro budoucí svět.“

 Tato prosba byla úspěšná. Na zásah c.k. konservátora u c.k. vojenského velitelství v Krakově došlo konečně k rozhodnutí, že také zvon Nro457 je vyloučen z předání a bylo to také c.k. vojenským velitelstvím v Krakově telegraficky sděleno vojenskému inženýru Janu Lošťákovi, pověřenému snímáním zvonů.

 3. září 1916 se v Zátoru objevil inženýr Lošťák a několika vojáky, aby sňali sanktusový zvonek. Na upozornění a prosbu faráře, aby byl i tento zvon prohlédnut, protože je v záznamu rovněž opatřen označením „C“, bylo od odebrání upuštěno.

 Takto zůstaly zachovány kostelu všechny zvony.

 7. září 1916 byl zvon Nro457 přivezen z Brantic a slavnostně za velké účasti farníků zavěšen zpět do věže. Večer téhož dne jím bylo půl hodiny vyzváněno a všichni věřící radostně naslouchali jeho známému krásnému hlasu.

 Výlohy na jeho opětovné zavěšení - účet na 89,50 K - uhradil farář.

 Když bylo všechno šťastně skončeno a zvony zavěšeny na své staré místo, vyrozuměl o tom farář kapitulní konsistoř v Olomouci odpovědí tohoto znění na její dopis ze dne 25.5.1916 čj.6619 :

 Farní úřad Zátor 11. září 1916

 čj.234

 Darování zvonů

 k čj. 6619 ze dne 25.5.1916

 Nejdůstojnější k.a. konsistoři v Olomouci

 Pisatel s uctivostí podává ve shora uvedené záležitosti následující zprávu:

 Na pokyn nejdůstojnější kapitulní konsistoře z 4.12.1915 čj.16121 byl na základě výnosu nejctihodnější c.k. slezské zemské vlády z 22.11.1915, čj.IV-1510/27 zvon Nro456 o průměru 95 cm a váze 510 kg v době těžké nemoci pisatele sňat z věže farního kostela a odvezen na sběrné místo na opavském nádraží Severní dráhy.

 Jakmile mohl pisatel vstát z lože, jednal několikrát osobně s ředitelem opavského musea Dr. Braunem a s vrchním stavebním radou a c. k. konservátorem panem Leonhardem Senhofem a prosil, aby historický zvon z roku 1597 zůstal pro budoucno zachován, v čemž byl důrazně podporován důst. panem proboštem Norbertem Kleinem.

 Pan konservátor Senhof také 14.8.1916 při probíhajícím odevzdávání zvonu pro válečné účely podle dopisu ze 17.8.1916 čj.44 tento reklamoval jako historický z důvodu ochrany památek a tak byl zvon z předání vyloučen. Pisatel se ihned zavázal k osobní úhradě všech výloh, které vznikly sejmutím zvonu, jeho převezením do Opavy, zpětným transportem a opětným vytažením na věž, a jejichž výše dosáhla 273,54 K (sejmutí 153,52 K, odvoz zpět a vytažení 89,50 K, dřevo z Krnova 30,32 K). 7. září t.r. byl zvon k radosti farníků a za jejich velké účasti opět vrácen na své staré místo ve věži, kde doufejme zůstane i nadále.

 Druhý zvon Nro457 o váze 344 kg a průměru 85 cm z roku 1651 byl se souhlasem c.k. konservátora uvolněn (pro armádu, pozn.překl.), ačkoliv v úředním osvědčení nesl také označení „z důvodu ochrany památek z předání vyloučen“.

 Na opětované osobní upozornění u pana c.k. konservátora a písemné žádosti c.k. armádnímu velitelství v Krakově byl také tento zvon vyloučen z odevzdání a z povinnosti předání, protože byl ulit slavným mistrem Hansem Knaufem v Opavě, má velký historický význam a jeho uchování je pro farnost Zátor a zemi Slezsko mimořádně důležité, neboť „je objektem eminentního zájmu památkové péče“. Přípisem c.k. armádního stavebního odboru - vojenského velitelství v Opavě ze dne 29.8.1916 čj. 9978 byl i tento zvon vyloučen z předání.

 3. září t.r. přijel do Zátoru vojenský inženýr Josef Lošťák, aby sňal ze sanktusové vížky malý zvon z roku 1754. Na upozornění a prosbu pisatele, že také tento zvon zařazením „C“ v osvědčení je vyloučen z předání, upustil předběžně od jeho sejmutí.

 Takto zůstaly farnímu kostelu všechny zvony zachovány a doufejme zachovány zůstanou, aby jako doposud zvěstovaly podle nápisu na jednom z nich:

 Sacra, Preces, Turbas, Incendia, Funera, Pompas Indico

 cum populo sere sonante voco.

 Augustin Scholz, farář v.r.

Už 18.9.1916 čj.2443 přišla z konsistoře odpověď:

 „K.a. konsistoř vyslovuje Vaší Důstojnosti za příkladné a úspěšné namáhání své nejvřelejší díky“

 Generální vikář: Geisler v.r.

 Dr. Prečan

 Farnost Zátor je možná jedinou, která měla to štěstí, že si mohla své zvony podržet.

 ________________

 2. července 1916 byl slavnostně uveden do metropolitního chrámu v Olomouci nový arcipastýř Leo kardinál Skrbenský. Zátorský farář Augustin Scholz jako arcikněz opavského archipresbyterátu byl také pozván. Nádherný den svátek ještě umocnil.

 Jeho Eminence si získala pokorou a srdečností srdce všech přítomných.

 Zde na str. 61 pamětní knihy končí rukopis faráře Augustina Scholze. V psaní pokračuje nový farář Johann Riemer.

(1917) (str.61)

 10. června 1917 náhle zemřel kanovník Augustin Scholz po ranním kázání ve 12 hodin v poledne na selhání srdce a byl ve čtvrtek 14. června za nevídané účasti kněžstva i lidu vldp. světícím biskupem Wisnarem uložen k věčnému odpočinku do vlastního hrobu. Byl to energický muž, důrazný kazatel a přesný katecheta, v chování vstřícný a přátelský. Requiescat in pace!

 13. září 1917 při opakované rekvisici zvonů musel administrátor Franz Zapletal odevzdat pro válečné účely malý zvon ze sanktusové vížky za náhradu 180 K.

 V neděli 30. září 1917 obdržel Johann Riemer, farář v Oskavě, zprávu od úřadu komorního purkrabího v Krnově o své presentaci pro Zátor. Po přestěhování, spojeném s velkými těžkostmi (kvůli válce), které se ještě posunulo pro onemocnění zátorského administrátora, současně jmenovaného administrátorem v Oskavě, mohl být nově jmenovaný farář 25. listopadu za velké účasti lidu slavnostně instalován panem děkanem Klemmem a komorním purkrabím Frankem.

 Dlouholetý kaplan Zapletal po operaci kýly nastoupil na dlouhou dovolenou, nejprve od listopadu 1917 do března 1918 v Loučkách, pak v klášteře sester v Krnově. S jeho osobou se spojovaly různé pověsti (pomluvy), které se na všech stranách objevovaly a klepnami šířily i proti novému duchovnímu správci (kooperátor Sponer zde byl již od srpna) a neskončily, pokud na příkaz konsistoře neopustil farnost.

 Válka nejrůznějšími způsoby ztěžovala duchovní péči. Jestli se na začátku války zdálo, že duchovní život farníků poroste, tak při jejím neočekávaně dlouhém trvání prudce poklesl a uvolnil místo náboženské lhostejnosti, která se jevila zvláště u vojáků vracejících se domů a znovu, když v říjnu 1918 došlo ke zhroucení (ústředních) mocností. Pořádek a zákonnost tím byly velmi narušeny. Nepřátelé, zejména Anglie, se vyjadřovali v provoláních o demokracii a sebeurčení národů, které beztoho už nacionalistickými střety podlamovaly a oslabovaly odolnost monarchie. Vnitřní nepřátelé, jmenovitě sociální demokracie, s nimi pilně spolupracovali.

 Rakouská monarchie se rozpadla na několik států, potom co císař Karel nabídl poslancům říšského sněmu konstituční uspořádání monarchie na federálním principu. Čechy, Morava a Slezsko spolu se Slovenskem vytvořily samostatnou Československou republiku, do které byli Němci zahrnuti proti své vůli (žádali připojení k „Německému Rakousku“ nebo Německu) a jejich území násilně obsazeno československými oddíly.

 Prvním presidentem byl český rodák z Hodonína, bývalý říšský poslanec prof. Masaryk, který také po 1 1/2 roce konstituoval Národní shromáždění, zvolené přes protesty Němců.

 Teprve nyní dosáhla drahota, která prudce rostla během války, nepředstavitelné výše. Nejen kolkované (březen 1919), ale i nově vytištěné papírové peníze stále ztrácely na ceně, životní podmínky kléru se den ze dne zhoršovaly. Kongrua zvýšená v březnu 1918 ( místo 1600 K ročně 2400 K) byla v dubnu 1920 polepšena o 1200 K, k tomu drahotní a zaměstnanecký přídavek (1200 + 500 K), ale všechno málo ve srovnání s tím, co si vydělával obyčejný dělník (1000 K měsíčně). Ceny různého zboží byly horentní. Litr petroleje 7 - 15 K a nejednou ho chybělo pro věčné světlo. Hovězí (kus) podle váhy 4 - 8 tisíc K, kůň 20 - 30 tisíc K.

 Protože světlo bylo nevyhnutelně potřebné, přikročilo se k elektrifikaci obce. V říjnu 1919 byl do fary zaveden elektrický proud, náklady 2334 K musel farář zaplatit z vlastního. Už (v roce) 1918 musel ledacos zařídit a zaplatit. Tak byla u zahradního domku nově založena zahrada a nově oplocena. V (domku) pekárny udělána prádelna, která doposud chyběla, u stodoly nový prasečí chlívek z modřínového dřeva z farního lesa, stejně tak (opraven) chlév. Kuchyně se starými kamny byla zgruntu předělána zazděním dveří do velké (komory) a proražením dveří do malé spižírny a postavením nového „okovaného“ sporáku. Další vylepšení musela být odložena pro rostoucí drahotu.

 Co se však odkládat nedalo, aby nevznikly další škody, byla duchovní obnova válkou tak utrpěvších farníků, kterou od 3. do 11. dubna (velikonoční týden) vedli s velkou námahou dva salvatoriáni z Krnova, P. Weiss a P. Geyer, a částečná duchovní obnova v roce 1920, tedy 18 let od poslední sv.misie ve farnosti (r.1902).

 V květnu 1919 byla v Praze prozatímním parlamentem vydán zákon, který umožnil malým pachtýřům získat za určitých podmínek do vlastnictví pronajatá pole. Tohoto práva využili také někteří nájemci farních pozemků a farář musel volky nevolky souhlasit s odstoupením několika jiter orné půdy, ačkoliv se všemožně bránil a finanční prokuratura ho podpořila.

Viděl 7.června 1921 Anton Klemm, děkan v.r.

 Franz Schwarz, konkom.

 V Zátoru musela být odstoupena 4 jitra půdy a stejně tolik v Branticích, jitro za 1650 K, tedy 1800 Kč. Utržený obnos byl po odečtení státních poplatků uložen v krnovské spořitelně a úroky pobíral beneficiát jako požitek. Mělo tak být do té doby, než by se naskytla možnost opětovného získání vhodného pozemku. Někteří drobní pachtýři se dali po dobrém přesvědčit, aby své odkupní právo nevyužili.

 V noci na 1. červenec 1920 došlo na faře k vloupání. Pachatel vnikl dovnitř předním dolním oknem záchodu, které potom bylo i s dalším naproti opatřeno mříží. Dostal se do chodby a předsíně, odtud k prádelníku v malém pokoji, kde pobral farářovo letní i zimní prádlo a jak se ukázalo utekl otevřeným předním oknem (potom zazděným)

______________________________________________________________________

Ex mandato Rssimi Ordinarii vidimus in S. Visitatione generali die 18. Junii 1923.

Fr. Stavinoha                                            + Dr. Josephus Schinzel

                                                       A. M. Eccl. Olomouc. episcopus Elusanus et

                                                                vicarius auxiliaris Olomucensis

concommisarius v.r.                                                        v.r.

______________________________________________________________________

a přes plot zahrady a přes okamžité uvědomění četnictva nebyl chycen. Škoda činila více než 2000 K a to byl teprve začátek, mělo být hůř. Pověsti a noviny překypovaly zprávami o vloupáních do kostelů i v nejbližším okolí, proto byly kalichy a monstrance ihned po obvyklém použití odnášeny z kostela, kde zůstalo jen ciborium. Toto bylo také při jednom nočním vloupání ukradeno a hostie zůstaly rozsypány na oltáři. V noci na 7. prosince téhož roku se stala kořistí lupiče také patena, která sloužila jako pastoforium. Lupič opět vylomil a poškodil svatostánek. Po pachateli ani stopy!

 Z pojištění proti vloupání (M. Ostrava) obdržel farní úřad 2000 K a ještě 500 K. Za to bylo koupeno nové ciborium a 2 pateny k zaopatřování a jedna stará nepoužitelná stříbrná (patena) dána na protiúčet za 60 Kč opavské firmě „Volk“, která vše dodala.

 Drzost (lupičů) vzrostla tak, že i za bílého dne se odvážili vniknout do obydlí a přivlastnit si cizí majetek, jak se v listopadu 1922 stalo na faře, kde zloděj přistižený farářem při činu byl zajištěn, než si ho odvedli četníci. Byl identifikován jako zdejší rodák, který se sem (vrátil) z Mírova a měl za sebou (ve věku 55 let) 70 soudních trestů.

 Téhož roku byla v době od 21. do 28. května misijní obnova, vedená P. Schrohem S.J. z Opavy, která měla zřetelně větší úspěch než misie. Tento rok přinesl také 23. července dvojitý svátek: primici důst. pána Adolfa Schreibera z Čakové, jehož bratr Franz, nyní kaplan v Cukmantlu (Zlaté Hory), před čtyřmi lety také slavil primici, a posvěcení památníku padlých, postaveného ve farní zahradě (lepší místo). Svátek zkrášlilo krásné slavnostní kázání našeho krajana vldp. kanovníka Dr. Josefa Schinzela z Olomouce. Také další krajan poslanec Franz Matzner (německé volební společenství - Wahlgemeinschaft) z Čakové nemůže být přehlédnut, při odpolední oslavě rozvířil své germánské vody. Velké množství lidu tvořilo stafáž obojího svátku.

Generální visitace 17. - 18. června 1923 (str.66)

 30. kněžský rok faráře (1923) se v krnovském děkanátu uskutečnila generální visitace s biřmováním. Místo nemocného Celsissima Dr. Ant. Stojana (od 3. dubna 1921 arcibiskupa na místě odstoupivšího kardinála Skrbenského) byl generální visitací pověřen náš krajan Dr. Josef Schinzel, 7. ledna posvěcený na světícího biskupa.

 V doprovodu dvou vikářů, Scheffera (ceremoniáře) a Stavinohy (konkomisaře) dorazil z Brantic v neděli 17.června ve 4 hodiny odpoledne k uvítací slavobráně postavené u fary, kde ho s množstvím lidu očekával farář Johann Reimer, dvě zátorské školačky (Marie Meissnerová a Elsa Niesnerová) a tři zástupci (před čtyřmi lety založeného) mládežnického a lidového spolku (Jugend- und Volksverein).  Byl jimi srdečně uvítán a v doprovodu představitelů obcí a dobrovolných hasičů ze Zátoru a Louček uveden do slavnostně vyzdobeného kostela. Zde po svátostném požehnání udělil svátost biřmování asi 300 dospělým.

 Následujícího dne o 1/2 8 hodině sloužil biskup mši svatou, následovalo zkoušení školních dětí ze všech čtyř obcí a posléze jejich biřmování (275). Pokračovalo se visitací kostela a farní kanceláře a když biskup vyjádřil svou spokojenost, spěchal o 3/4 hod. na stanici Nové Heřmínovy a odtud do Široké Nivy, kde visitace pokračovala. Skončila 26. června v Krnově.

 Generální vikář se vyjádřil o úrovni pastorace v děkanátu s uspokojením, jen 2 pánové selhali: v Úvalně a v Dětřichově - první brzo nato opustil svou faru a s konkubinou a dítětem odpadl k československé sektě, druhý byl nemocný vysloužilý vojenský kaplan a bývalý pomocný (kněz) v Červené Vodě u Králík, který už 20. února 1924 zemřel. Jeho hrob je před památníkem padlých v rozšířené části hřbitova.

 V téže době byl zátorský farář jmenován viceděkanem a pro těžké onemocnění děkana Klemma pověřen správou krnovského děkanátu. Ještě 18. června navštívil nemocného děkana, aniž by ho napadlo, že ten bude už 21. června mrtev. 24. června měl pohřeb za velké účasti kněžstva a lidu. Smuteční řeč držel biskup Schinzel a vedl kondukt s velkou asistencí.

 V zimě 1923-24 bylo odstraněno 5 velkých lip, které rostly za hřbitovní zdí na jižní straně kostela a ohrožovaly při možném zlomení kostel a pomníky na hřbitově. Podařilo se je shodit přes zeď ven, což bylo spojeno s velkými potížemi a nemalými náklady. Pokácení a odklizení největší lípy stálo podle účtu z 16.12.1923 495,12 K, které si rozdělili 4 dělníci. Pokácení zbývajících čtyř stálo jen 214,08 K. Oprava poškozené hřbitovní zdi si vyžádala 358,20 K. Na místa lip byly vysazeny akáty, celkem 14 kusů po 18 K. Nasazení a zastřižení stálo 20,90 K, oprava hřbitovní zdi omítkou zevnitř i zevně 455 K. Celkem dosáhly výlohy 1840 K. Dřevo poražených stromů, pokud bylo využitelné, bylo prodáno (firmě) Ferdinanda Königa synové ve Vrbně za pouhých 1840 K, odpad využil farář.

 Protože opětné postavení hřbitovní zdi stálo 1000 K, bylo vzato 545 K ze hřbitovního fondu.

 Nový nátěr plechu na kostelní věži červenohněodou barvou byl uhrazen konkurenční cestou a provedl jej kdosi z Karlovic u Vrbna. Kromě čtyř ciferníků kostelních hodin byly natřeny také hřbitovní brány, které s černým nátěrem vypadaly jako nové.

 Po smrti arcibiskupa Stojana (29.9.1923) byl generální vikář Dr. Leopold Prečan jmenován kapitulním vikářem a později zvolen arcibiskupem a jako takový konsekrován 30. prosince 1923 pražským arcibiskupem Dr. Kordačem. V den prvního výročí konsekrace byla udělena řada vyznamenání a titulů, mezi nimi i viceděkanovi a správci krnovského děkanátu.

Vidi in Visit. can. die 24. Junii 1926 Franz Xav. Ocásek,

                                                           archipresbyter v.r.

(str.68)

 Na podzim 1925 byla konečně na opakovaná naléhání velmi sešlá stáj s řezárnou pokryta eternitem, ale vlastní stavba zůstala nedotčena, i když stejně jako střecha potřebovala důkladnou opravu.

 Za administrování byl bohužel odebrán malý zvonek pro válečné účely za náhradu 180 K. Protože se nescházely žádné dary na pořízení nového, rozhodl se farář vzít náklady na 50 kg těžký zvonek na sebe. Objednal jej přes kněžský spolek (Chrámové družstvo? pozn. překl.) v Pelhřimově (Čechy) u Herolda v Chomutově. Na velikonoční pondělí 1926 posvětil tento zvonek sv. Janu, kmotrou byla manželka Floriana Meissnera. Její dcera Marie a Hedvika Knasmüllerová u farního dvora krásně přednesly Schillerovu „Píseň o zvonu“ a P. Heribert Kluger z Bruntálu měl slavnostní kázání. Cena dosáhla se vším asi 1900 Kč.

 Od února musel kaplan Sponer pro velké bolesti v nohou vypřáhnout. Protože se bolesti stále zhoršovaly, požádal o dovolenou. V srpnu 1927 musel strávit delší dobu v nemocnici. Koncem září přišel administrátor Jos. Hlouch z Jesence jako zástup za nemocného kaplana, vedl zdejší Jugendbund, v němž založil pěvecký kroužek.

 V květnu 1927 bylo drženo triduum vedené benediktinem Hugem Merzem.

Vidi in visitatione canonica 24. Maji 1928. Franz Xav. Ocásek

                                                                    Archipresbyter v.r.

(str.70)

 Zastupující kooperátor nadšeně působil a těšil se velké oblibě mezi dětmi pro sladké odměny v podobě cukrlat, na faře však díky svému indiskretnímu chování takovou oblibu nezískal a bylo dobré, že byl začátkem září (1928) přeložen do Hodolan u Olomouce. Na jeho místo přišel kooperátor z Červené Vody u Králík P. Julius Kluger, který ale pro nedostatek (kněží) už v listopadu musel převzít administraturu fary v Široké Nivě a zůstal tam do půli dubna 1929. V červenci už zase odešel jako administrátor do Meziny, odkud byl v listopadu investován a instalován na faru do Karlovic.

 Děkan musel proto sám nést tíhu dne a vedra až do poloviny ledna 1930, kdy jako novou pomocnou sílu obdržel kooperátora Antona Fischera, jenže opět pouze na tři měsíce. Pak musel jít Fischer do Bedřichova, aby tam napravil rozhárané poměry po faráři Kubíčkovi, a mohl se vrátit teprve 11. července, doufejme na delší dobu.

(Elektrifikace kostela 1930) (str.69)

 Mezitím byly v krásných dnech března varhany opatřeny elektrickým ventilátorem (nebylo třeba stavět trámový zvedák - výtah?) a v kostele zavedeno elektrické osvětlení (elektropodnikem v Bruntálu), které v plném lesku poprvé zazářilo o Květné neděli 13. dubna ve dvě hodiny odpoledne při provedení Haydnova oratoria "Sedm slov Krista na kříži" za řízení vrchního učitele a regenschoriho Adolfa Meiera. Druhé provedení oratoria na "bílou neděli" už bylo méně navštíveno.

 Popud k uvedení tohoto velkého hudebního díla vyšel od kostelního konkurenčního výboru, který tak chtěl získat prostředky na pumpu na hřbitov (náklady na vykopání studny byly uhrazeny sbírkou) a na elektroinstalaci v kostele.

 Aby byl přístup ke kostelu sušší, byla voda z okapů svedena kanály na farní zahradu a prohlubně na cestě zasypány.

 Vnějšek kostela byl roku 1928 olíčen vápnem a hřbitovní zeď místy zvnějšku vyspravena a obílena. Aby souběžně s vnější obnovou kostela probíhala i vnitřní obnova v srdcích věřících, pozval farář dva kněze redemptoristy P. Roberta Brunnera a P. Meyera z Králík, kteří ve dnech 18. - 25. května 1930 vedli misii. Misie však neměla nijak pronikavý úspěch, svátosti přijalo asi 1000 komunikantů.

 Rostoucí lhostejnost a pokles mravnosti působí proti jakékoliv duchovní obnově a bude třeba ještě mnoho námahy a času, než se dosáhne zlepšení.

Vidi in Visit. canonica, die 6. Maji 1931. Franz Xav. Ocásek

                                                                Archipresbyter v.r.

(str.70)

 Roku 1931 byl konečně na naléhání faráře (a po zveřejnění v novinách) odstraněn starý rozpadlý dřevěný plot farní zahrady před farní budovou a nahrazen betonovým soklem a železnými mřížemi, současně vybudován vstup zepředu do fary. Boční vchod u brány do dvora byl uzamčen. Farář musel z vlastního přispět 286 Kč na sumu 3360 Kč a obětovat dřevo z farního lesa.

 Následujícího roku (1932) oprava pokračovala a plot kolem horní zeleninové zahrady byl posazen na betonový sokl. Chlebová pec byla na návrh předsedy kostelního konkurenčního výboru (Franz Wiltsch, sám zedník) opatřena novými šamotovými plotnami, které farář opět musel zaplatit ze svého.

 Zhoubné požáry v poslední době, jako u Dobroschkeho v Zátoru, Roberta Meissnera a jeho syna Maxe v Loučkách, Klosse v Čakové, vedly k novostavbám, jimiž pod kovárnou přibylo 5 nových domů.

 Dále nechal farář kvůli hnojení zahrady položit dvě (drenáže na močůvku?), čímž jednak získal více místa u hnojiště, jednak usnadnil vyvážení hnoje. Stromy, zvlášť jabloně, byly každoročně od kruté zimy 1928 - 29, v níž mnohé staré zašly, nahrazovány 12 - 15 kusy ušlechtilých štěpů a také ročně vynášely asi 200 Kč a nadto na spotřebu.

 Začátkem dubna se provdala do své rodné vsi Ollensdorf farářova věrná hospodyně, která od smrti jeho sestry Marie (+ 4.III.1914) v Oskavě a od roku 1917 zde pečlivě vedla domácnost a hospodářství. Místo ní nastoupila její mladší sestra Friede. Druhá sestra Hedwig, jako všechny sestry musikální, tu čtvrt roku zastávala varhanickou službu. Výborný varhaník vrchní učitel Meier byl totiž ze zdravotních důvodů pensionován a musel se místa varhaníka vzdát, protože si koupil domek v Bukovicích u Frývaldova (Jeseníku).

 Po dlouhém hledání tu i tam se konečně podařilo získat v osobě pana Johanna Ponzera z Modřic nového liturgicky vzdělaného varhaníka, kterému bylo vypláceno měsíčně 350 Kč od kostelního konkurenčního výboru a 50 Kč od farního úřadu. Bohužel se dal přesvědčit, aby se už v prosinci vrátil zpět do Modřic, kde mu byly přislíbeny lepší vyhlídky do budoucna. Protože mu tam celá věc nevyšla, nabídl svůj návrat sem, kde mezitím od ledna 1933 obdržel varhanické místo jistý Josef Meier, selský syn z Lichnova,

 V době od 13. do 15. května 1932 vedl kněz salvatorián Sulpitius Schmitte jako misijní obnovu dobře navštívenou třídenní pobožnost.

 V červenci vykonal farář kněžské exercicie v cisterciáckém klášteře Mehrerau u Bregenze na Bodamském jezeře pod vedením titulárního biskupa Dr. Weitz-Feldkircha, pořádané vídeňským katechetickým spolkem. Potom výlet parníkem a okružní cesta po Bodamském jezeře kolem Meersburgu (básnířka Droste Hulfshoffová), Friedrichshafen (Zeppelinhalle se vzducholodí) a Kostnice (koncilní dům). Na zpáteční cestě potkal v Přerově svou bývalou učitelku z Červené Vody, kterou neviděl už více než 20 let a vynořily se staré vzpomínky z doby, kterou strávil (patnáct let) jako katecheta na měšťance v Červené Vodě.

Svátost biřmování 1. května 1933 (str.71)

 Od posledního biřmování už uplynulo 10 let. Proto byl děkanovi podán návrh, aby bylo v děkanátě opět udíleno. Tak se zde stalo 1.května.

 O 1/2 8 hod. přijel Jeho Excelence biskup Dr. Josef Schinzel s krnovským farářem a vikářem Richterem z Olomouce autem před faru, kde byl pozdraven děkanem, žákyní Olgou Ludwigovou, starostou Johannem Meissnerem a velitelem hasičů Aloisem Meissnerem. Pak byl doveden do kostela, kde sloužil mši svatou, kázal a biřmoval dvě řady (400) konfirmantů, pak biřmoval v rodném Krasově. Po návratu poobědval a pak se vrátil do Krnova. Mimo to biřmoval také v Branticích, Brumovicích a Krnově, načež odjel na generální visitaci do vítkovského děkanátu.

 Na 6. zemský katolický sjezd 1.-2. července 1933 ve Šternberku jeli tři členové Jugendbundu na kolech.

(Stavební úpravy fary 1934) (str.72)

 Roku 1934 propukly na faře velké stavební změny. Nepěkné špinavé a flekaté zdi záchodového přístavku u východní stěny byly na farářův příkaz strženy. Jednoduchý záchodový odpad byl vyveden z konce chodby a odzdola nahoru zazděn 35 cm silnou zdí, která byla opatřena nahoře i dole jedním ze zbylých oken. Dveře byly zčásti použity, zčásti prodány. Všechna okna byla vybourána a nahrazena moderními. Jejich bílý nátěr příjemně kontrastoval s kávovou barvou omítky fary. Staré zčernalé a sešlé dřevěné štíty byly ve východní i západní stěně nahrazeny zděnými štíty se dvěma okny a nad nimi doplněna břidlicová krytina střechy.

 Pokoj vpravo od jižního vchodu byl zvětšen, aby mohl sloužit jako farní kancelář, která se dala novými železnými kamny snadno vytápět. Jednání se stranami a (návštěvní) provoz se tak dal omezit na přízemí. Vedlejší klenutá místnost se železnými okenicemi se tím proměnila na sice menší, ale pěkný pokojík pro služebnictvo.

 Pochopitelně byla také vybetonována spižírna a vedle ní ležící komora, také vylámané schody do sklepa. Na starou kamennou a cihlovou dlažbu v předsíni i jinde byla položena nová ze šamotových dlaždic.

 Práce probíhaly od května po celý červen a červenec do půli srpna a vyžádaly si časté stěhování a měnění místností domácích lidí. Farář musel ze svého přispět 4000 Kč na zařízení přiměřené stavu a vymalování, kostelní konkurenční výbor vydal 3200 Kč. Jeho předseda Franz Wilsch se pečlivě staral o důkladné provedení a dokončení všech úprav, které brantický zednický mistr Nigmann udělal k všeobecné spokojenosti.

Viděl při kanonické visitaci 13. června 1935. Franz Xav. Ocásek,

                                                                              arcikněz v.r.

 Claudius Aresin, konkomisař v.r.

(Celostátní katolický sjezd v Praze 1935) (str.73)

 Aby byla postavena hráz pokračujícím výpadům volnomyšlenkářů a soudruhů proti církvi, byl z iniciativy biskupů, v jejichž čele stál olomoucký arcibiskup Jeho Excelence Prečan, svolán celostátní katolický sjezd na konec května 1935 v Praze. Přes pochyby mnoha váhavců, kteří mluvili o nepříznivých časech, byl skvěle navštíven. Také z naší farnosti se rozhodlo asi 7 osob k účasti na něm.

 Papežským legátem byl kardinál Verdier, arcibiskup pařížský. Od celostátního katolického sjezdu byl pozorovatelný přátelštější postoj československého státu vůči církvi a útoky volnomyšlenkářů narážely na tvrdý odpor. Pouze modus vivendi (rozhraniční diecésí) nemohl být doposud proveden.

 Tento rok (1937) byl pisatel znenadání mile překvapen. Dekretem z 18.3. t.r. byl jmenován papežským čestným komořím (Monsignore) a složil u nohou Jeho Excelence vldp. arcibiskupa náležité poděkování.

Viděl při kanonické visitaci 15. června 1937. Fr. Xav. Ocásek,

                                                                     archipresbyter v.r.

 Claudius Aresin, konkomisař v.r.

(str.73)

 V Německu se mezitím dostal k moci nacionální socialismus v čele s Adolfem Hitlerem a německý národ se mohl zvednout ze zotročení, do něhož byl uvržen po válce versailleskou smlouvou a zahájit usilovný vzestup. S rostoucím obdivem mohli Němci v zahraničí pozorovat zotavování německého národa a v mnohých se zrodilo přání, aby se na něm mohli také podílet, zejména v čsl. republice, v níž byli Němci menšinou a kde museli mnohá pracovní místa přenechat Čechům.

 Nacionálně socialistická strana získávala stále více stoupenců na úkor ostatních a viditelně sílila, takže československá vláda byla nucena přikročit k opatřením proti jednotlivým osobám. Protože nové hnutí bylo podporováno z Říše, utíkali tam mnozí před nařízeními a byli přijímáni s otevřenou náručí, mezi nimi také jistý Henlein, který se tomuto hnutí postavil do čela.

 Podobným způsobem se rozšířilo nové hnutí i v Rakousku, kde vedlo nakonec k zavraždění spolkového kancléře Dollfusse. Jeho nástupce Schuschnigg byl pro vzrůstající hnutí vystaven těžké národní nenávisti a donucen k opatření proti jeho exponentům. Tak se stalo, že když v březnu 1938 německé oddíly vtrhly do Rakouska a obsadily zemi, byl Schuschnigg internován a z Rakouska odvezen.

 V říjnu téhož roku bylo po ujednání s Anglií v Mnichově sudetské území obsazeno a připojeno k Říši. Měsíce září a říjen 1938 překypovaly napjatými dny - Češi žijící na německém území, jako četníci, úředníci, železničáři a učitelé, je houfně opouštěli. Také Němci povinní vojenskou službou (v čsl. armádě, pozn. překl.) utíkali přes hranice nebo se skrývali, aby nemohli být přinuceni k službě ve zbrani. Připojovaly se k nim i jiné osoby, zejména ženy, které opouštěly oblast předpokládaných bojů a byly odváženy do bezpečí na vzdálená místa, například do Sasnice u Baltu.

 Zátorský železniční most byl střežen a měl být vyhozen do vzduchu. Češi a komunisté (němečtí) opouštěli svoje (majetky) a připojovali se ke stěhování národů. Střílelo se a množily se krádeže a loupeže.

 7. října byl konečně klid, když německé oddíly směrem od Krnova obsadily údolí Opavice a zabraly sudetoněmecké území. Sotva zahájené školní vyučování se přerušilo, někteří Němci byli Čechy zavlečeni jako rukojmí na české území, radiové přijímače a střelné zbraně musely být odevzdány a směly být majitelům vráceny teprve později. České školy, postavené v Čakové-nádraží a Loučkách, do nichž musely chodit německé děti, najednou zmizely.

 Současně s vojáky přijel také v autě Vůdce Adolf Hitler. Projel po okresní silnici přes Loučky a Heřmínovy, byl s jásotem pozdravován. Navštívil v lese u Čakové jeden československý bunkr a jel dále do Bruntálu, kde ho na náměstí očekávalo městské zastupitelstvo a duchovenstvo. Následující sobotu byla ve zdejším farním kostele za značné návštěvy sloužena děkovná mše svatá s promluvou.

 Uprchlíci a zavlečení se vrátili zpět a byli rádi, že se mohou vrátit ke svému obvyklému zaměstnání.

(str.75)

 Brzy po připojení k Říši byli svoláni předsedové různých spolků kvůli upřesnění výše spolkového majetku do hostince „Zum goldenen Kreuz“ („U zlatého kříže“) v Loučkách. Farář musel podat zprávu o Družině sv.Terezie a farní Charitě (Caritasgruppe). Nalezená hotovost musela být odevzdána. Později musely být také zrušeny kostelní chudobinské nadace (také nadace Ligotzky) a nadační majetek včetně hotovosti předán N.S.V. (říšské organisaci sociální péče, pozn. překl.)

 Stejně bylo jednáno s dosavadním kostelním konkurenčním výborem. Byl rozpuštěn a nahrazen osmičlennou farní radou (2 z každé obce), která se měla starat o materiální záležitosti kostela (personální a věcné). Jejím předsedou je současný farář, kaplan je zapisovatelem, dále je místopředseda a pokladník. Náleží jim určování a vybírání kostelních přirážek od katolíků a jejich každoroční odesílání na Generální vikariát (diecésní pokladně). Ta zpětně jednotlivým farářům poukáže měsíčně obnos odpovídající dosavadnímu doplňku kongruy.

 Také pro výuku náboženství platily nové předpisy. Byla z provozu státní školy vyloučena a osamostatněna. Pro výuku náboženství byly na našich troj- a čtyřtřídních školách vytvořeny dvě skupiny (žáků), každá mohla být vyučována po dvě po sobě následující vyučovací hodiny, což bylo náročné pro vyučujícího i žáky. Mimo školního vysvědčení mohlo být žákům vydáno také vysvědčení z náboženství.

 Na místo kaplana Antona Fischera, jmenovaného farářem v Bravanticích, sem nastoupil řádový kněz kamilián P. Gerhard Birx z Neussu na Rýně, kterému ale po roce (1941) bylo jako řádovému knězi odebráno povolení k výuce náboženství a musel si vyměnit místo s kooperátorem z Veselí.

 Také tomuto (P. Josefu Piecekovi), ačkoliv byl z Říše, bylo po čtyřech měsících odebráno povolení vyučovat náboženství, takže všechnu výuku musel vést farář, ačkoliv chtěl většinu hodin náboženství přenechat kooperátorovi.

(Nová hřbitovní kaple) (str.76)

Poznámka: Krátce před odchodem Čechů byla v neděli 7.srpna 1938 odpoledne církevně posvěcena nová (Leichenhalle) pohřební kaple za velké účasti obyvatelstva a bíle oděných děvčátek. Stavbu vedl bruntálský architekt. Byla předána svému účelu, při čemž pronesli projevy předseda stavebního výboru pensionovaný finanční ředitel Gustav Stenke a farář. Stará sešlá márnice byla stržena a potřebný prostor byl rozšířen o zhruba 300 m2 z farního pole a urovnán, a tak získáno místo pro nové hroby.

 

(str.76)

 Vyučování bylo všeobecně vedeno v nacionálně socialistickém duchu a pomocí předepsaných válečných školních obrazů pozemních, námořních a vzdušných bitev přizpůsobováno mezitím vypuknuvší druhé světové válce.

 Školní mládež byla nucena od věku 10 let vstupovat do tzv. „Hitlerjugend“, která měla výrazně militaristický ráz. Jejím „službám“ bylo přizpůsobováno i školní vyučování, čímž zvláště výuka náboženství velmi trpěla. Službu v Hitlerjugend museli držet mladiství „zbubnovanci“ (Einpaukern) zvláště v době nedělní mše svaté.

 Všeobecně ukazovalo národně socialistické hnutí svého církvi nepřátelského ducha. Nebylo povoleno, aby se spolky podílely na církevních slavnostech. Naopak bylo apelováno pro odpadání od církve a přerušování všech vazeb s ní. Na tzv. řádových hradech (Ordensburgen) byl mládeži vštěpován nacionálně socialistický světový názor, který na Hitlerův příkaz vytvořil nějaký Rosenberg a v němž pro křesťanské názory nebylo místa. Proto za pravého národního socialistu platil ten, kdo ohlásil své vystoupení z církve a o to víc se zapojil ve straně (zvláště SS-man).

 Němečtí jesuité, kteří ve svých spisech odporovali, byli otevřeným dopisem označeni jako „lidé temnoty“ a pranýřováni. Návrhy německých biskupů byly Hitlerem zamítnuty. Uveřejňování duchovních (zpráv) bylo zastaveno a mohly se rozšiřovat pouze pastýřskými listy. Veškerý tisk podléhal jedinému tiskovému řediteli (Pressechef), který se staral o to, aby se v celé mezitím vzniklé Velkoněmecké říši vyjadřovalo jen jediné politické mínění.

 Sem se během války přenesla veškerá moc říšského sněmu. Jeho vůle (Hitlerova, pozn. překl.) platila ve všem. Nestrpěl žádný odpor a pronásledoval všechny, kteří měli vlastní názor. Bezpráví a násilí ovládly německou říši. Koncentrační tábory, vybudované v řadě míst (Dachau, Osvětim atd.), byly důkazem, jak právě ti nejlepší lidé, mezi nimi kněží, byli sem posíláni Gestapem (tajnou policií), aby tu nalezli nemoc a smrt. (To také potkalo) např. pisatelovy přátele, prof. P. Heriberta Klugera (+18.1.1945 v Dachau) a ředitele semináře Schrammela (P. Karla Schrammela, + 2.12.1944 v Buchenwaldu), oba z Bruntálu.

 Těmito prostředky se nedá vybudovat žádná říše. Hitler hledal ve 2. světové válce spojence a našel je v Italii a Japonsku - Ose. Ale vstup Ameriky do války (Roosevelt) vedl k porážce Osy. Rusko od východu a Amerika s Anglií od západu ukončily osud Hitlerovy říše. Jak nabyl, tak pozbyl.

(Konec války 1945) (str.78)

 6. května 1945 vstoupily vítězné sovětské oddíly před šestou hodinou večer do Zátoru (současně s vlaštovkami). Německé jednotky, které tu tábořily čtyři týdny (divisní farář tu celebroval) a na faře měly lazaret, se právě včas stáhly na sever. Ačkoliv mohli uprchnout před blížícími se Rusy, zůstali farníci většinou (na místě) a nechali ruskou bouři přejít nad sebou. Vyšli jsme na dvůr a viděli jsme, jak ruský voják před našima očima vyprázdnil zbraň sklepním okénkem dovnitř, aby odtamtud vyhnal možná ukryté německé vojáky, zasáhl však jen nevinnou účetní knihu farního úřadu, která byla schována do sklepa s ostatními spisy.

 Vyhladovělí vojáci se vrhli na námi předložené maso a žádali vodku (Wutka), víno a ženy! Sebrali také hodiny a jiné cennosti a opět se ztratili z domu i dvora.

 Večer přišli nepřátelští důstojníci, utábořili se v kuchyni a v pokojích, posílali depeše, a žádali jídlo a spaní. Následujícího dne stále přicházeli nepřátelští vojáci, chtěli polevení a hledali ženy a dívky. Jen s námahou se hospodyni podařilo jednomu vojákovi utéci. Následky znásilňování ukázal počet nemanželských narození v únoru a březnu 1946.

 V květnových dnech byli nalézáni na různých místech mrtví. Také ve dvoře Grögerových u silnice byl nalezen zavlečený (vrchovický?) volkssturmmann (Franz Nemela).

 V březnu padl při bojích mezi Hlubčicemi a Krnovem německý voják Hans Kessel z Krefeldu a na zdejším hřbitově nalezl místo svého posledního odpočinku.

 Ruský povyk trval několik týdnů a nesl sebou mnoho rozčilení. Dnem i nocí byly ženy pronásledovány a jen s námahou se mohly zachránit, dokonce kostel jim musel sloužit jako útočiště.

 V noci z 8. na 9. května o půlnoci se vlámali ruští bandité do fary a zmlátili faráře i kaplana. Oba mohli děkovat Bohu, že vyvázli jen s poraněními, protože v sousedním domě byl Erwin Tschöp zastřelen a dalšího dne zabit Alois Scholz, když se pokoušel hasit hořící dům své provdané dcery (Tetilschův - ?). Uzdravení farářovy poraněné levé ruky si vyžádalo rok. Svěřil se rovnou péči zdravotní sestry (slečny Hafrankeové) v domě Heinzů čp. 8. 10. června (1945) mohl poprvé opět celebrovat mši.

 Několik dní nato byli obyvatelé vyburcováni střelbou ze spánku a vyhnáni z domů, jako stádo zahnáni do Losertova hostince „Felsenkeller“ („Skalní sklep“) a tam střeženi ozbrojenými vojáky s puškami a kulomety. Farář s ovázanou rukou byl téhož dne odpoledne propuštěn a ve farním dvoře našel ke svému nemalému překvapení poručíka s doprovodem, kterého sem pravděpodobně přivedla touha po dobrém napití v horkém červnovém dni. Okamžitě žádal o víno, protože nikde se už v hostinci nedaly sehnat alkoholické nápoje. Mešní víno docházelo a muselo se s ním velice šetřit, proto nedosáhl poručík splnění svého přání. Nabízenou kyselku odmítl.

 Kaplan byl propuštěn o několik dní později a pak také zbylí vězni. Mezitím byla prohledána prázdná obydlí - vylomený psací stůl a vypáčená kostelní truhla svědčily o přítomnosti nevítaných návštěvníků, také drůbež zmizela a prasata ze svých chlívků.

 Začala působit milice a partyzáni. V srpnu 1945 byly vyměňovány na poštovním úřadě v Loučkách marky za československé koruny a ty později vyměňovány za nové československé peníze. Všechny státní (cenné) papíry, vklady a pojistky musely být přihlášeny na zvláštních formulářích, které byly k dostání po 20 Kčs, neměly-li propadnout státu.

 1. srpna byly farní budova a kostel podrobeny zevrubné prohlídce, po níž byly odvezeny šaty, prádlo a potraviny, protože si sem prý lidé ze sousedství ukryli své věci, jak prý kdosi oznámil. V případě Hafranke to mohla být pravda.

 Podle dekretu presidenta republiky Dr. Beneše měla mít nová Československá republika zcela odlišný ráz od té první. Měla být skrz naskrz česká a pro Němce v ní už nebylo místo. Měli opustit pohraničí a na jejich místa se měli nastěhovat Češi z vnitrozemí.

 Začalo další stěhování národů a mělo pokračovat celý další rok.

(str. 80)

 Dnes 6.5.1946 odjel další transport ze Zátoru přes Krnov do Bavorska, kde by ve společném táboře měl vyčkat na přidělení místa v zemi.

 Ve farnosti je nyní více Čechů než Němců. Už před půl rokem musely být zavedeny české bohoslužby, které slouží farář za podpory českých kněží z Krnova a Kozlovic. Současné mariánské pobožnosti jsou slouženy střídavě česky a německy. Sousední farnosti Brantice a Krnov už mají českého duchovního správce.

 Minulý týden složil pisatel tohoto dokumentu svůj děkanský úřad, protože také musí počítat s vysídlením. Dnes 28.8.1946 přišlo od veledůstojné arcibiskupské konsistoře sdělení, že je mým nástupcem jmenován kaplan z Kozlovic František Navrátil, jemuž má být v nejbližších dnech vše předáno.

 __________________________________

Tímto končí na straně 81 německá část pamětní knihy farnosti Zátor.

 __________________________________

 

 Kněží narození v Zátoru (doplněk):

 Anton Fritsch, nar. Zátor 1793, ord. 1820. R. 1839 lok. kaplan v Karlsbergu (Karlovec, děk. Dvorce).

 Joseph Ludwig, nar. Zátor 1796, ord. 1821. R. 1839 kooperátor v Liebenthalu (Liptaň u Osoblahy).

 Franz Sahliger, nar. Zátor 1808, ord. 1833. R. 1844 kooperátor v Široké Nivě.

 

Katalog dp. farářů, ustanovených na zátorské faře od roku 1656

(příloha Inventáře 1806, l/19)

Seznam nekatolických farářů starých časů

Jméno a příjmení                             Údaje o roce, kdy sem přišel nebo odešel

Valentin Hanke                 Podle všeobecného mínění v době luteránství tu žil  jako pastor, také zde zemřel a byl pochován; pro  nedostatek dokladů o něm nelze zjistit něco  určitějšího.

                                                   Zpečetěno na faře v Zátoru 12. února 1806.

                                                                              Franz König v.r.

                                                                            farní administrátor

Seznam všech u farnosti zátorské až do nynějška působivších farářů, pokud mohl být sestaven jednak z údajů v kostelních matrikách, jednak z listin atd. (Kursivou doplněny údaje z Wolnyho Kirchliche Topographie a Catalogu cleri.)

Jméno a příjmení; místo narození nebo země; den a rok nástupu beneficia; den a rok opuštění beneficia ať přeložením nebo úmrtím.

1. Michael Raphael Jeltsch, neznámo, 1656-den neznámý, kdy a kam odtud  odešel se nedalo zjistit. (1666 se obročí vzdal)

2. Johann Georg Scholtz, Osoblaha, 1667 - den neznámý (31.7.1666),  27. února 1678 tu zemřel

3. Elias Hartmann, neznámo, 1678 - den neznámý, kdy a kam byl odtud  přeložen se nedalo zjistit (odešel 1683)

4. Johann Mattheus Joseph Bernard, neznámo, 1683 - den neznámý  (21.1.1683), k jakému datu a kam byl přeložen, se nedalo z dokladů  zjistit

5. David Franz Heidrich, neznámo, 1694 - den neznámý (20.7.1694), byl  přeložen jako děkan do Krnova (1698), datum neznámo

6. Johann Chrisostomus Christelius, neznámo, 1698 - den se nedal nikde zjistit (30.1.1698), kdy a kam odtud odešel je neznámo (1701)

7. Andreas Joseph Münzer, neznámo, 1701 - den neznámý (26.10.1701), také se nedá zjistit, kdy a kam byl přeložen (v dubnu 1707 do  Brumovic)

8. Philipp Joseph Christ, Svitavy, 1707 - den neznámý (15.4.1707), 5.srpna 1747 tu zemřel

9. Leopoldus de Beer, Opava, 1748-den neznámý, byl 1756 přeložen jako  děkan do Hustopečí (u Brna), den se nedal zjistit

10. Michael Gilbert Bartsch, Staré Město u Bruntálu, 1756- den neznámý, 14. listopadu 1766 tu zemřel

11. Anton Stiller, Odry, 24. prosince 1766, 18. listopadu 1775 tu zemřel

12. Balthasar Katzer, Adamov na Moravě (u Branné), 16. ledna 1776, žije tu ještě ve věku 82 let (zemřel 1809)

13. Franz König, Vanovice v k. pruském Slezsku, 8. ledna 1804 pro velké stáří faráře ustanoven zdejším administrátorem, žije tu stále (zemřel tu 29.1.1812)

14. Valentin Czapka, Litovel na Moravě, po obdržení presentace 30.dubna  1812 byl 2. května 1812 investován a 15. t.m. nastoupil na beneficium. Byl cisterciákem prastarého kláštera na Velehradě 14 let, po jeho zrušení v roce 1789 byl 27. září poslán jako lokální kaplan do Luboměře (Liptáně) pod Strážnou, 3. února 1786 zde  presentován, pro dlouhotrvající nemoc roku 1806 pensionován  a jmenován z velké laskavosti dvorním kaplanem Jeho knížecí Jasnosti v Nových Zámcích (u Litovle)

 Roku 1814 směnil (faru) s farářem v Mladějovicích (u Šternberka)

15. Alexandrem Heinem, Rýmařov na Moravě

16. Florian Hanel, z Rázové ve Slezsku, kvůli vysokému stáří faráře (Heina) roku 1822 jako administrátor a roku 1830, kdy farář 15. července zemřel, presentován jako farář. 22. prosince 1847 byl jmenován viceděkanem po boku tehdejšího churavějícího děkana Josefa Happeka, a když ten na konci roku 1847 zemřel, byl jako viceděkan  jmenován skutečným děkanem a školním inspektorem.

 Roku 1862 slavil o svátku sv. Andělů Strážných své padesátileté  kněžské jubileum - sekundici, při té příležitosti mu byl předán  diplom konsistoriálního asesora.

 Roku 1866 byl Jeho c. k. Majestátem dekorován Rytířským křížem  řádu Franze Josefa.

Pokračování:

16. Florian Hanel, narozen v Rázové v c.k. Slezsku 29. června 1788, 6. června 1876 byl J. Eminencí vldp. k. arcibiskupem Friedrichem lantkrabětem z Fürstenbergu jmenován čestným kanovníkem kroměřížské kolegiátní kapituly u sv. Mořice.

Zemřel 25. července 1877 ve stáří 89 let a 26 dnů.

17. Augustin Scholz, narozen v Rýžovišti u Rýmařova na Moravě 26.března  1843. Byl 23. září 1877 J. Jasností panujícím knížetem domu Lichtensteinského Johannem von Lichtenstein presentován a 17. října 1877 investován a 18. 12. t. r. instalován.

 8. listopadu 1895 byl vldp. k. arcibiskupem Dr. Theodorem  Kohnem jmenován viceděkanem krnovského děkanátu.

 29. prosince 1905 J. k. a. Milostí Dr. Franzem Bauerem jmenován  konsistoriálním radou, 7. října 1907 správcem děkanátu, 3. dubna 1908 děkanem a okresním školdozorcem a 17. prosince 1910 skutečným  k. a. radou a konsistoriálním asesorem. 28. prosice 1910 složil  předepsanou přísahu a poprvé se zúčastnil zasedání.

 10. listopadu 1913 mu byl propůjčen J. Veličenstvem císařem  Franzem Josefem Rytířský kříž řádu Franze Josefa, jímž byl 11. ledna 1914 slavnostně dekorován.

 14. března 1914 byl jmenován arciknězem opavského archipresbyterátu.

 17. srpna 1915 byl jmenován čestným kanovníkem kroměřížské kolegiátní kapituly.

 Zemřel 10. června 1917 v poledne bezprostředně po kázání po mši  svaté.

18. Johann Reimer, Nová Dědina u Uničova 12.12.1866, ord.5.7.1893, od  1. listopadu 1917 farář zde, předtím 6 let farář v Oskavě na Moravě, předtím katecheta v Červené Vodě (u Králík) a odtud ještě 3 roky kooperátor v Nové Vsi (u Města Albrechtic?). (1923 Limbo ornatus, 1929 děkan krnovský, 1937 čestný papežský komoří - Msgre, 1943 konsist. aktuár, sacerdos jubilatus, 1946 odsunut, žil v Abstgmündu v diecési Rottenburg, zemřel 3.1.1957.)

19. František Navrátil, narozený 26.4.1911 v Radslavičkách, farnost  Dědice u Vyškova, ord. 5.7.1937. Od 1.9.1946 provisor v Zátoru a Branticích, r.1973 arcibiskupský rada a titulární zátorský farář, 8.12.1982 pensionován. Zemřel v Zátoru 8.12.1985.

20. Zdeněk Zlámal, narozený 10.5.1940 v Žeravicích okr.Hodonín,  ord.22.6.1974. Jako administrátor v Lichnově ustanoven administrátorem excurrendo Zátoru 8.12.1982, farnost převzal 18.5.1983. Působil tu do 26.10.1987.

 

Pořadí zátorských kooperátorů (připsáno latinsky v knize kostelních účtů, II. svazek)

1. byl Ant. Miller 1732, který zemřel 1737.

2. Jos. Saliger přišel 1737, odešel jako kaplan do Dvorců 1741. Byl  v Karlovci u Dvorců lokálním (kurátem), potom farářem ve Dvorcích,  pak děkanem krnovským a zemřel 1775. Původem Čech (?).

3. Franc. Obitz přišel 1741, odešel jako koop. localis do Lichnova  1756. Jako farář benešovský zemřel 1775.

4. Hermenegildus Schöffer 1756, odešel jako farář do Modlejovic (pruské Slezsko) ve stejném roce jako farář Beer do Hustopečí. Zemřel 1782.

5. Flo. Virth 1756. Odešel roku 1762 na různá místa, až se 1781 stal  farářem v Bavorově (v pruském Slezsku) a zemřel 1782.

6. Joan. Verner 1762, kdy téhož roku odešel do Krnova, a tam jako pohřbívající (?) zemřel roku 1781.

7. Andreas Nohsal z diecése vratislavské 1765, odešel 1766.

8. Anto. Schibilla 1766, odešel téhož roku.

9. Joan. Nisner 1766, odešel 1767.

10. Agust. Ludvi. Villerth 1767, stal se farářem v Matějovci  (u Slavonic) 1769 a děkanem ve Slavonicích.

11. Carlus Umlauf 1769, odešel téhož roku jako kooperátor do Krnova, stal se lokalem v Kostelci u Krnova 1772, pak farářem v Široké Nivě u Bruntálu 1786.

12. Fr. Klein 1769, odešel 1770 jako kooperátor do Medlovic (u Dvorců)  a tamtéž zemřel.

13. Fran. Berger 1770, stal se lokálním kaplanem v Branticích 1779.

14. Ant. Ullerich 1779, odešel do Troplovic 1781, zemřel 1784.

15. Joan. Schalz 1781, jakož roku 1787.

16. Philip. Neymann 5. ledna 1787. Odešel 18. dubna 1799 jako lokální  kaplan do Herčivaldu u Dvorců, zemřel 1781.

17. Michael Scharabatke přišel do Zátoru 18. července 1800, odešel  jako lokální kaplan do Býkova 6. května 1805.

18. Josephus Ertl přišel do Zátoru 22. října 1805 a zde zemřel  18. srpna 1810.

19. Joannes Schwarz 15. října 1810 přišel do Zátoru, odtud odešel 28. února 1812 do Březové (u Svitav).

20. Ignatius Schafer 27. února 1812 přišel do Zátoru, odešel 1822 jako  kooperátor do Brumovic, zemřel jako farář Třemešné u Jindřichova.

21. Josephus Heinrich, narozený v Úvalně, přišel 1822 do Zátoru, odkud 1837 (odešel), zemřel jako farář a arcibiskupský rada v Krnově 1878.

22. Ioannes Igel 1837 - 1839.

Pokračování téhož seznamu (německy)

23. Karl Bürker, narozený 1800 v Opavě, ord. 1824 - od roku 1839 - 1846. V březnu 1846 odešel jako local do Vojtíškova (u Starého  Města) na Moravě, tam se stal 1850 farářem a zemřel (17.8.1879?) jako pensionovaný farář v české Železné Rudě (Ruda nad Moravou ?).

24. Anton Franke, narozený v Luboměři pod Strážnou na Moravě v roce 1808, ord. 1836, od roku 1846 - 1849, toho roku odešel jako farář do Nové vsi (u Města Albrechtic?) a zemřel (12.6.1874) jako farář v Butovicích (u Fulneku).

25. Josef Barwig, nar. v roce 1824 v Šenově u Nového Jičína(?), ord. 1849. Přišel jako novokněz do Zátoru a (působil tu) do začátku 1867. Toho roku odešel jako farář do Krasova, v roce 1872 jako local do Kunčic u Fulneku a odtud do Skleného (u Svitav). Tamtéž  byl poslán na odpočinek. Byl jmenován k. a. konsistoriálním radou  a 23. září 1904 ve Svitavách (zemřel).

26. V únoru 1864 přišel jako kooperátor Ferdinand Horak, nar. 1831 v Novém Jičíně, ord. 1861. 12. února 1872 byl přeložen jako local do Dětřichova (děkanát Dvorce), odtud jako (local) do Leskovce nad Moravicí a zde roku 1903 poslán na odpočinek.

27. Augustin Scholz, nar. 1843 v Rýžovišti u Rýmařova, ord. 1867. Byl  nejprve ustanoven kooperátorem v Německé Loděnici v děkanátu Šternberk (20.8.1857 - 24.10.1871). 24.10.1871 jako administrátor v Dětřichově, děkanát Dvorce, 12.2.1872 přeložen jako kooperátor  do Zátoru, a byl na zdejší obročí investován jako farář 17.10.1877.  - Viz seznam farářů.

28. Johann Hermet, nar. 14. dubna 1850 v Jiříkově u Rýmařova na Moravě, ord. 1875, 28. října 1877 přišel z Holčovic u Albrechtic do Zátoru. 30. března 1885 (odešel) jako kaplan do (Moravského) Berouna. Nynější farář ve Vítkově (byl) 1902 jmenován viceděkanem budišovského děkanátu, později děkanem a asesorem. - Zemřel  20. června 1920.

29. Ludwig Komarek, nar. 16. srpna 1862 ve Skřípově u Konice na Moravě, ord. 1886, přišel 10. srpna 1886 do Zátoru. 4. srpna 1890 (odešel) jako administrátor do Bretnova (Široké Nivy) u Bruntálu,  pak jako kooperátor do Moravské Třebové, nyní farář v Roudnu u Dvorců. - 13.června 1903 byl instalován jako farář v (Moravském) Berouně. (Zemřel 8.8.1929 jako viceděkan a farář v Moravském  Berouně.)

30. Franz Kopecký, nar. 22. března 1861 v Hranicích na Moravě, ord. 1885, přišel 4. srpna 1890 ze Starého Města u Moravské Třebové. Od 4. ledna 1897 do 20. června 1897 byl administrátorem v Nové Vsi (u Města Albrechtic?).

 Během této doby byl kooperátorem Vincenc Kubáč, nar. 1872 v Dolním Újezdě u Lipníka, ord. 1896. 20. června 1897 byl přeložen  zpět do Nové Vsi, kde byl předtím kooperátorem.

 17. září 1898 byl (P. Kopecký) přeložen jako kaplan do Moravského Berouna. Od 17. září do 27. listopadu 1898 bylo místo kooperátora neobsazeno. 15. června 1903 se stal farářem  v Karlovicích u Vrbna, od roku 1911 v Hradečné u Uničova, kde zemřel v lednu 1918. (Zemřel 28.11.1917.)

31. Franz Zapletal, narozený 21. ledna 1869 ve Vanovicích na Moravě (u Boskovic), ordinovaný 5. července 1894. (Působil) jako kooperátor v Želechovicích u Uničova, 27. listopadu 1898 přišel  z Karlovic u Vrbna do Zátoru a potom co r.1917 (10.6.1917 -  31.10.1917) administroval (zdejší farnost), byl mu dovolen odchod do Krnova. (Zemřel 15.1.1939.)

________________________________________________

32. Rudolf Sponer, narozený v Moravské Třebové r.1886, ord. 1909. V Zátoru od 1.8.1917 do r.1928.

33. ThDr Josef Hlouch, narozený 26.3.1902 v Lipníku u Třebíče, ord. 5.7.1926, zastupoval nemocného kooperátora Sponera od září 1927 do září 1928, pak byl přeložen do Olomouce-Hodolan. (Působil jako profesor pastorální teologie na teologické fakultě v Olomouci, od r.1946 přísežný asesor a skutečný arcibiskupský rada. R. 1947 biskup v Českých Budějovicích.)

34. Julius Kluger, narozený v Norberčanech r.1889, ord. 1915. V Zátoru  jako druhý kooperátor od 1.1.1926 do listopadu 1929.

35. Anton Fischer, Syn., narozený v Novém Jičíně r.1893, ord. 1917, v Zátoru od ledna 1930 s přestávkami do r.1940, kdy byl jmenován farářem v Bravanticích. Zemřel 24.11.1959.

36. Gerhard Birx, O. sancti Camilli, narozený 1904, ord.1929. V Zátoru  působil rok (1940 - 16.3.1941).

37. Joseph Piecek, narozený 19.12.1907 v Zákřově u Kozlí v diecési  vratislavské, ord. 18.4.1938 v Pasově. V Zátoru od 16.3.1941 do roku 1948, kdy odešel do nitranské diecése a 1949 do Rakouska  (Gschaidt ve vídeňské diecési). R.1943 byl jmenován zátorským  farním vikářem.