Zátor - geografie




 

 Obec Zátor leží v jihozápadním cípu krnovského okresu, poněkud vklíněném do okresu bruntálského. Na severu hraničí s Loučkami a Čakovou, na východě s Branticemi a teritoriem Dubnice, na jihu a západě s Lichnovem a Miloticemi. Plošná výměra obce obnáší 1226 ha 72 a, tedy 2139 jiter.

 Zátorské údolí je úzké, sahá v severojižním směru na délku slabé hodiny, na začátku a na konci se poněkud odchyluje na severozápad. Západní kopce se od východu a severovýchodu postupně zvedají nízkými příkrými svahy až k nejvyššímu, asi 500 m vysokému širokému hřbetu „Hinterbergu“. Kopce jsou většinou odlesněny, takže je vidět na západě a severozápadě kamenité srázy mezi selskými lesy a za nimi po celé délce se táhnoucí knížecí lichtensteinské polesí, zátorské teritorium Loučky a bývalý milotický revír, tvořící dohromady velký lesní komplex „Kalchwald“.

 Výběžky východně od Zátoru ležícího „Švédského pole“, také zvaného „Schäferberg“, spadají do obce zvysoka a příkře, přístup na ně je obtížný. Stejně jako vršky za nimi jsou z části zarostlé křovisky, březovými a modřínovými porosty, tvořícími malé lesíky. Bohatší je knížecí les na „Eichbergu“, který dvěma stupni spadá ze severu do údolí Opavy. Jeho výběžky, lemující po obou stranách „dolní ves“, ohraničovaly pozemky bývalého knížecího lichtensteinského dvora v Zátoru, který byl r. 1753 rozparcelován a rozprodán. Tudy vede železnice dlouhým obloukem přes vysoký most, jímž překračuje zátorské údolí a ztrácí se v „Kalchwaldu“.

 Ze zmíněné výšiny se otvírá nádherný výhled na údolí Opavy až ke Krnovu přes zvlněnou nížinu, velmi pěkný je výhled od místa, kde železnice vstupuje do knížecího lesa, na Nové Heřmínovy, Loučky, Dolní Čakovou a údolí Opavy.

 Většinu srážek v oblasti obce sbírá malý rybník u prvních domů „horní vsi“, z něhož vytéká potok, protékající od jihu k severu celým údolím a ústící do Opavy pod školou v Loučkách. Pro své hluboké koryto nemůže být využíván k zavlažování vysoko položených zahrad, ani neslouží průmyslu. I v suchých létech je však v jeho prohlubních dostatek vody. Pro svůj velký spád způsobuje při velké vodě značné škody. Ze všech stran k němu se sbíhající strouhy a úvozy polních cest jsou využity pro zavlažování výše položených luk.

 Blízko kostela hned u cesty, kterou je oddělen od potoka, vyvěrá pramen kyselky, která je vyvážena do Krnova ba i do Opavy.

 Zemědělství je hlavním zdrojem obživy obyvatel (739 duší r.1900). Na obecní pečeti je jeho hlavní znak: rádlo, překřížené krojidlem v poli, nad ním panovnická koruna. Půda, většinou jílovitá a kamenitá, má skalnatý, břidlicový, místy lehčí podklad. Proto je tu velký počet kamenolomů. Výnosnost půdy je různá. Na chudých kamenitých výšinách přes všechnu péči dává jen malý výnos. Leží tu mnoho hrázek z kamení, zejména na straně k Dubnici, už zarostlých hložím a stromy, jimiž předkové starostlivě chránili humus na proužcích polí.

 Hlavní plodiny jsou žito, oves, brambory, na nejvýhodněji položených polích se pěstuje ječmen a výjimečně pšenice. Pěstování krmné řepy se dosud neujalo. Zelenina se pěstuje na nejbližších pozemcích jen pro vlastní potřebu. Rozšířenému pěstování brambor napomohl odbyt ve škrobárně v Loučkách. Sadařství si zaslouží všeobecnou pozornost i přes nepříliš příznivé podmínky.

 Charakteristickým stromem v obci jsou lípy, mezi nimi skutečně nádherné exempláře. Honitba v katastru obce náleží zčásti obci, zčásti knížeti. Lovnou zvěří jsou koroptve, zajíci, srnčí, poslední v takovém množství, že ani nebývá chráněna. Také jelení zvěř se tu jednotlivě vyskytuje od zimy do léta, málokdy však bývá některý kus uloven. Ze škodné tu bývá liška, kuna lesní a domácí, tchoř. Větší draví ptáci se vyskytují zřídka.

 Zátor leží pod už zmíněnou „horní vsí“ na východní straně mírně rozšířeného hrdla údolí, v němž býval knížecí dvůr na severním konci vsi, kostel s farou a hospodářskými budovami na západním pahorku. Ves je postavena ve dvou uzavřených řadách, mezi nimiž stojí menší domky. Jenom naproti kostelu je ve východní řadě velká mezera. Počet „čísel“ dosáhl 126 (1900), selských usedlostí je 34, chalupníků 5, ostatní jsou domkáři. V roce 1885 byla přes obec od Louček (od silnice Krnov-Bruntál) postavena okresní silnice, která byla roku 1887 prodloužena od jižní hranice katastru obce přes Lichnov až k silnici do Benešova.

 S Loučkami souvisí Zátor bezprostředně, do Krnova nebo do Bruntálu trvá cesta asi dvě hodiny, do Dolní Čakové a Široké Nivy asi půl hodiny. Domy a dvory obce jsou až na několik dřevěných postaveny z kamene a cihel a většinou kryty břidlicí, skýtají utěšený pohled. Stavby se přizpůsobují nerovnému terénu a jsou zřetelně slezské. Obytný dům, hospodářské budovy a výměnek obklopují ze tří stran zpravidla čtyřúhlý dvůr, u domkářů jsou obvykle obytné a hospodářské budovy mimo stodolu pod jednou střechou. Způsob stavby a u nich ležící paseky a pole způsobují odstupy, které chrání před rozšířením případného požáru. Kromě toho je v obci hasičský spolek.

 Nejvýznamnější a zdaleka viditelnou stavbou obce je kostel. Na výšinu k němu vedou ze čtyř směrů „kostelní chodníky“ - ze Zátoru, Louček, Heřmínov a Čakové, čtyř sem přifařených obcí. Odtud také vybíhá spojovací cesta k osadě západně od „Eichbergu“ a do Horního Lichnova a Dubnice.

 Z historických souvislostí se uvádí: Otakar, král český, potvrdil klášteru velehradskému privilegia a sídla, udělená jeho dědem a otcem roku 1232, mezi nimi v provincii opavské Seifriedesdorf. V listině z 28.ledna 1303 je uveden jako svědek Chebius de Syfridisdorf. Roku 1320 sděluje Przeschko, purkrabí na Hradci, že získal od velehradského kláštera pustou ves Darkovice k doživotní držbě:  „...jakož mlýn, který chce postavit na místě rybníka, který patřil k Syfritsdorfu.“ 7.května 1334 sděluje Mikuláš, vévoda opavský, že dal obnovit rybník pro velehradský klášter ve vsi Syfridezdorff, tomuto klášteru náležející. V roce 1464 na Zátoru (Zathor) uzavřeli smlouvu, jejíž opis je na str.5 pamětní knihy zátorské farnosti, Bohusius Johannes et Christophorus fratres ...et Heredes legitimi Zathorie ville.

 V urbáři knížectví krnovského se r.1535 uvádí: (str.6)

 Andreas Jauernig, mlynář v Seifersdorfu. Plat: 2 slepice o sv.Michaelu, 2 měřice žita ze mlýna v místě. Nebo jak vrchnost přikáže k prodeji.

Item musí ročně 1 prase ve dvoře (vykrmit?).

Item musí mlýn železy a (mlýnskými) kameny sám zaopatřovat.

Item musí jemu místní obec pomáhat udržovat náhon a dovážet dříví ke stavbě.

Item kdyby mlýn prodal, odevzdá jeden zlatý z každých deseti. (Ibid. fol.219)

 1 rybník u Seubersdorffu můj pán nejmilostivější dal zlepšit a stanovil, aby pro potřebu byl kapry osázen. (fol.6)

 Seubersdorff.

 Item Seubersdorff byl prodán se vším příslušenstvím k panství brandenburgskému panem Wotkem za čtrnáct set zlatých. Podle kupní smlouvy, která je registrována na konci této knihy.

 Ves má zámek, k němu náležející panský dvůr, k němuž náležejí následující užitky, totiž

 Pole.

Notta: tato pole leží všechna v jednom (popluží? kusu?), v úvozu, ohraničena z obou stran knížecími lesy a za obcí hraničí s panem z Lichnova. Na některých z uvedených polí se dá čekat sklizeň půlšesta měřice žita a pšenice z jedné měřice.

 Louky.

 Item louky k témuž náležející, leží všechny jedna za druhou až k hranici Lichnova, kolem polí náležejících svrchu zmíněné vrchnosti, a tyto louky dají v příznivém roce dvě stě fůr sena.

 Zahrady.

 K témuž náležejí tři ovocné sady, ve dvou kromě ovoce se pěstuje řepa a zelí, aby mohla být uspokojena vlastní potřeba.

 Vody.

Nota: protože staré rybářství bylo užíváno domem krnovským a ryby loveny, byly rybníky náležející brandenburgskému panstvu s ostatními rybníky zapsány ke Krnovu.

 Při tomto (majetku) se držívá ročně čtyřicet dojnic, pět set ovcí, osm tažných koní, sto prasat, nutné nářadí, slepice, kachny, také se odchová osmnáct až dvacet telat. (fol.215, 13-1)

Farnost (str.8)

 O vzniku a založení zátorské farnosti, k níž náležela do r.1782 i farnost Brantice a obec Milotice, nyní přifařená k Jelení, nelze pro nedostatek pramenů říci nic určitého. V archivu Fach I. jsou sice uchovány zápisky faráře a děkana Floriána Hanela „o pravděpodobném vzniku farnosti“, jsou to však většinou domněnky bez historické ceny, v nichž se při bedlivém zkoumání nenajde zrnko pravdy.

 Z různých zachovaných dokumentů se však dá usoudit, že farnost Zátor patří k nejstarším v arcidiecési. Ve Schematismu olomoucké arcidiecése se píše: „hujus paroch. saec. 15. existentia dicti oevi documentes probatur.“ V konfirmačním listu Otakarově z r. 1270 náleží Seifersdorf velehradskému klášteru. Z tohoto důvodu se asi nezachovala žádná zakládací listina.

 Wolny říká ve své Topographii o Zátoru následující:

 „Je-li pravda, že podle zápisu (kde?) byl dřívější zátorský kostel postaven v 16.století, lze soudit, že přitom mohla být založena i fara(?) a nějaký řádový kněz Fr. N., administrátor kostela ve „Steuberndorfu“, jmenovaný v konsistoriálních aktech k r. 1483, možná náležel do Zátoru („Seifersdorfu“), protože ves Steuberndorf je neznámá. Celkem se o tomto obročí neví nic jistého kromě toho, že nejpozději r. 1560 bylo zcela protestantské, onen Valentin Hanke, dřívější dvorní kazatel Joachima Friedricha markraběte von Brandenburg se tu stal (není řečeno kdy) pastorem. Svým čtením z hvězd se stal proslulým, takže jeho výroky ještě dnes „znívají v ústech místních obyvatel“. Zemřel zde r. 1618 a jeho nástupce Salomon Sauber, který stejně jako Hanke spravoval také Brantice, měl štěstí, že byl obrácen krnovským minoritou a správcem fary magistrem P.Barnabasem a „palam in ecclesia haeresim ejuravit“. Když se P. Barnabas vzdal Krnova, převzal jak se zdá od r. 1625 Zátor a Brantice do r.1630, po něm obdržel kněz vratislavské diecése Georg Elias Geržický nejen Zátor, ale také filiálky v Široké Nivě, Dětřichovicích a Krasově. Ve své zprávě konsistoři r. 1631 však žaluje, že žádný zdejší kostel není konsekrován, jediný farník se nezpovídá, a on sám dostal jenom třetinu desátku, císařští vojáci kostel zcela vyloupili a krnovský správce nemohl nic dělat, dokud vojáci z okolí neodtáhli, konsistoř by měla pomoci a „agrotum, spoliatum undique mille periculis praedonibusque circumdatum faráře politovat.

 Tento Georg tu byl ještě r. 1649, ale brzy nato obdržel všechna čtyři obročí světský kněz Michael Raphael Jeltsch, který však r. 1666 dobrovolně resignoval a 31. července t.r. byl (sem) investován Johann Georg Scholz, narozený v Osoblaze. (Dokument je uložen v archivu, Fach VI, fasc. 3.) Zemřel už 27. února 1678. V matrice se uvádí: „Die 27. Februarii. Večer v Pánu skonal vysoce důstojný kněz Páně pan Joann Georg Ignatius Scholtz. Narozený v městě Osoblaze a bývalý farní a duchovní správce zde v Zátoru 11 let 28 týdnů, dosáhl stáří 37 let a 29 týdnů, a 3. Martii do země pochován, Všemohoucí Bůh buď milostivý a milosrdný jeho duši a tělu v zemi přej lehké spočinutí.“

 Jeho nástupce Elias Hartmann zde zůstal jen do r. 1683, ve kterém (21. ledna) obdržel investituru Mathäus Joseph Bernhard. V jeho době, jako už r. 1672, byl stav obročí popsán takto: „možná v 15.století pevně postavený farní kostel, stojící na neobezděném hřbitově a znesvěcený heretiky, jehož titul (zasvěcení) není znám, ale za velkého přílivu lidu ze sousedství (díky shovívavosti vrchnosti) se patrocinium slaví o svátku Nejsvětější Trojice. Vlastní od r. 1690 nový oltář se svatostánkem a 4 obrazy, na kamenné věži 2 zvony, 1 nový pozlacený stříbrný kalich s patenou a 1 ciborium s měděnou nohou, dále 4 kasule mimo 30 tolarů v hotovosti a 20 tolarů uložených. O vigilii Všech svatých vnikli zloději do sakristie, sebrali 1 kalich s patenou a 40 tolarů v penězích. K obročí náleželo kromě desátku za Zátoru, Louček, Heřmínov a Čakové 12 měřic pole pro ozimou a stejně tolik pro jarní setbu, louky na 3 fůry sena, dále od vrchnosti 1 fůra sena za louku jí prodanou r. 1677, dříve také od ní potřebné palivové dříví, dnes nic. Stolné ročně 12 zl., farníci neocatholici, Brantice commendata. Učitel dostává od těchže chléb, geld-mensalia, něco žita a peněz.“

 Následovali tito faráři: od 20. července 1694 David Franz Heidrich, přeložený do Krnova r. 1698/ 30. ledna t.r. Johann Chrisostomus Kristelius do r. 1701/ 26. října t.r. Andreas Josef Münzer, přeložený do Brumovic v dubnu 1707/ 15. dubna t.r. Philipp Josef Christ, narozený ve Svitavách, + 5. srpna 1747/ T.r. Leopold von Beer, narozený v Opavě, přeložený do Hustopečí (brněnská diecése) 1756/ t.r. Michael Bartsch, narozený ve Starém Městě u Bruntálu, + 14. listopadu 1766/ 24. prosince t.r. Anton Stiller, narozený v Odrách, + 18. listopadu 1775/ 8. ledna 1776 Balthasar Katzer, narozený 15. června 1724 v Adamově u Branné na Moravě, který se zvěčnil svými nadacemi, které udělal nejen v Zátoru, ale i v Branné a Starém Městě na Moravě a v ne méně než 40 farách ve Slezsku. Přijal, protože měl 82 let, v lednu 1804 jako administrátora Franze Königa, kuráta v Krasově, narozeného ve Vanovicích v pruském Slezsku, který po úmrtí faráře Balthasara Katzera, k němuž došlo 19. srpna 1809, převzal obročí, jenže už 29. ledna 1812 zemřel.

 2. května 1812 následoval Valentin Csapka, bývalý cisterciák z Velehradu, předtím zámecký kaplan v Nových Zámcích na Moravě, vyměnil si (místo) r. 1814 s farářem z Mladějovic Alexandrem Heinem, který r. 1822 odešel na odpočinek a odstěhoval se do Rýmařova. Jako svého administrátora přijal kooperátora v Branticích Floriana Hanela.

 Potom co farář Alexander Hein 14. dubna 1830 v Rýmařově zemřel, byl administrátor Florian Hanel 15. července 1830 na toto obročí investován. 22. prosince 1847 byl postaven po bok tehdejšího nemocného děkana Josefa Happeka jako viceděkan, a když děkan v prosinci 1847 zemřel, byl jmenován děkanem a školním inspektorem krnovského děkanátu. R. 1862 o svátku Andělů strážných slavil svou sekundici, při této příležitosti byl Jeho k. a. Milostí jmenován konsistoriálním asesorem. R. 1866 byl Jeho c. k. Apošt. Veličenstvem jmenován rytířem řádu Franze Josefa. 6. června 1876 byl Jeho Eminencí nejdůst. knížetem arcibiskupem jmenován čestným kanovníkem kroměřížské kolegiátní kapituly u sv.Mořice a zemřel jako senior olomoucké arcidiecése 25.července 1877 ve věku 89 let 26 dnů.

 Jako jeho nástupce presentoval 23. září 1877 Jeho Jasnost panující kníže domu von und zu Lichtenstein Johann II. dosavadního kooperátora v Zátoru a po farářově smrti administrátora zdejší farnosti Augustina Scholze, který byl 17. října t.r. na toto obročí investován a 18. prosince slavnostně instalován. Jeho k. a. Milostí Dr. Theodorem Kohnem byl 8. listopadu 1895 jmenován viceděkanem krnovského děkanátu.

 Po generální visitaci (1905) byl jmenován 29. prosince 1905 k.a.konsistoriálním radou, 7. října 1907 správcem děkanátu a 3. dubna 1908 Jeho k. a. Milostí Dr. Františkem Sáleským Bauerem skutečným děkanem a okresním školdozorcem. 17. prosince 1910 byl jmenován radou Jeho k. a. Milosti a konsistoriálním asesorem. 28. prosince 1910 složil předepsanou přísahu a zúčastnil se zasedání konsistoře. 10. listopadu 1913 mu byl Jeho Veličenstvem propůjčen Rytířský kříž řádu Franze Josefa, jímž byl 11. ledna 1914 slavnostně dekorován. 14. března 1914 byl jmenován arciknězem opavského archipresbyterátu. 17. srpna 1915 ho jmenoval Jeho Eminence kardinál-arcibiskup Dr. František Sáleský Bauer čestným kanovníkem kroměřížské kolegiátní kapituly.