Zátor - farnost




Několik poznámek k historii farnosti Zátoru

 Roku 1270 potvrdil král Přemysl Otakar II. velehradskému klášteru držbu majetků, které cisterciákům daroval roku 1232 jeho otec a předtím děd, mezi nimi ves Seifriedesdorf v provincii opavské. 28.1.1303 je v Opavě svědkem smlouvy Chebius de Syfridisdorf. Ves, jejímž lokátorem byl jakýsi Siegfried, který jí dal jméno, vznikla asi v době kolonisace po mongolském ("tatarském") vpádu do Slezska a na východní Moravu. Roku 1320 Přešek (Przeschko), purkrabí na Hradci, stvrdil, že dá postavit mlýn na místě rybníka u vsi Syfrysdorfu, náležející velehradskému klášteru. (R.1340 dostal za své věrné služby od opavského knížete sousední manskou ves Lichnov.) 7.5.1334 kníže Mikuláš Opavský přikázal obnovit rybník pro klášter ve vsi Syfridezdorff.

 Ves a tvrz Sator (lat. "oráč", pluh je na místní pečeti) se poprvé písemně připomíná r.1377, kdy ji vlastnil Štěpán z Vartnova. Tak byla uvedena v listině, jíž se synové opavského knížete Mikuláše II. podělili o otcovské dědictví. Tehdy vzniklo krnovské panství, které obdržel Jan I., jehož manželkou byla hlohovská kněžna Anna.

 R.1379 mělo Krnovsko vlastní právo a od r.1406 vlastní zemské desky a zemského hejtmana. To už bylo Krnovsko prodáno moravskému markraběti Joštovi.

 Jan I. totiž zemřel r.1382 a jeho synové Jan II. a Mikuláš už r.1385 pro dluhy zastavili Krnovsko (mimo Bruntálska) Ladislavovi, knížeti opolskému. Ten zástavu prodal r.1390 za 11 200 kop grošů pražských Joštovi Lucemburskému. Po Joštově smrti zdědil Krnovsko český král Václav IV., který r.1411 potvrdil privilegia krnovských stavů tak, aby byla stejná jako stavů moravských a opavských. Zároveň slíbil, že Krnovsko od markrabství moravského neodcizí.

 Zátor patřil místnímu vladyckému rodu. R.1409 tu na tvrzi seděl Bohuše ze Zátora se syny Ješkem a Znatou, r.1413 byl ve vsi Zátoru zákupní fojt (Scholz, šoltys) (v zemských deskách krnovských se toho roku objevil vedle latinského de Zator i německý název Zeyffersdorf, zřejmě tehdy tvrz a "dolní" ves splynuly s "horní" vsí jako jeden majetek, pro který se setrvačností užívalo obou názvů.

 V husitských válkách dal císař Zikmund r.1422 Krnovsko do zástavy, kterou vyplatil od olešnického knížete ještě téhož roku opavský kníže Hanuš II.

 Hanuš II. přijal Krnovsko od Zikmunda v léno a byl prvním knížetem krnovským. Jeho syn Mikuláš se r.1435 přihlásil k slezskému landfrýdu. Když si s bratrem Václavem r.1437 rozdělili zděděný majetek, získal Krnovsko, Bruntálsko a Bavorov.

 R.1431 držel Zátor a Loučky Pavel ze Zátora (vložil "manželce své Jachně na Zátoře a v Lučkách věno do života"), r.1451 bratři Bohuš, Kryštof a Jan ze Zátora, jimž téhož roku vložila do zemských desek své zboží v Heřmínovech ("Hevřmínovech") jejich sestra Ludmila z Hynčic, manželka Jiřího z Bruntálu. R.1464 bratři Bohusius Joannes et Christophorus ... Heredes legitimi Zathorie ville (zákonití dědicové sídla, vsi Zátor) přepustili svému služebníku popluží ve své vsi Široké Nivě.

 Ve válkách mezi králem Jiřím Poděbradským a Matyášem Korvínem se tehdejší krnovský kníže Jan přidal na stranu krále Jiřího, byl r.1474 zajat a jeho panství se ujal vítěz Matyáš. Zátor byl zřejmě v této uherské válce vypleněn spolu s Heřmínovy, protože r.1492 prodal Zikmund z Lomnice a Zátora "otčímu svému" Janu Kralickému z Kralic tvrz a pustou ves Zátor, Loučky, Čakovou a Širokou Nivu. Jan Kralický r.1503 prodal zboží zátorské Janovi Lichnovskému z Voštic. (K r.1483 se v konsistorních aktech uvádí řádový kněz Franciscus jako administrátor zcela neznámého "Steubendorfu" u Krnova. Pokud je to zkomolené "Seifendorf", znamenalo by to, že v té době určitě stál v Zátoru kostel a fara.)

 Janovi synové prodali r.1520 tvrz a pustou ves Zátor, Čakovou, Loučky a Širokou Nivu a pusté vsi Jakubčovice, Dětřichovice a půl pustých Heřmínov Janu Vokovi Birkovi z Nasile, který toto zboží prodal r.1535 knížecí komoře krnovské (v urbáři z roku 1535 je uvedeno, že Seubersdorff prodán k panství brandenburskému panem Wotkem za 1400 zlatých). V té době krnovské knížectví náleželo Jiřímu Hohenzollernskému, markraběti brandenbursko-ansbašskému, který je se svolením Ferdinanda I. r.1532 za 58 900 zlatých uherských koupil.

 Markrabě Jiří byl horlivý luterán (augšpurské konfese), r.1533 zřídil pro Krnovsko luterskou konsistoř. V Zátoru dal těžit železnou rudu a ves obnovit. Železná ruda se těžila také u Louček, Heřmínov a Markvartic. (Rudná ložiska nebyla dostatečně bohatá, takže kolem r.1725 nevýnosná těžba skončila.) Asi se farníkům dařilo dobře, když mohli pro kostel koupit velký zvon, ulitý opavským zvonařem Zachariasem Milnerem r.1597.

 Zvon má 510 kg, na jeho obvodu je nápis: ICH BIN EIN RUFFER ZU DER BREDIG UND GOTTES WORT WELCHES DA REIN LAUT AN MANCHEM ORT ALLHIE AUF DIESER ERDEN ALLEN MENSCHEN DIE DA WOLLEN SELIG WERDEN. (Volně přeloženo: Hlasitě volám sem ke kázání a Božímu slovu ze všech míst země všechny lidi, kteří jím chtějí být spaseni.) Na věnci je nápis: SACRA, PRAECES, TURBAS, INCENDIA, FUNERA, POMPAS INDICO, CUM POPULO SERE SONANTE VOCO. FRIEDRICH HANRICH DIESER ZEIT ERBSCHOLZ. ADAM BERNHARDT 1597. ("Pobožnosti, modlitby, vichry, požáry, pohřby, slavnosti ohlašuji, k lidu (opožděnému) hlasitě volám. Friedrich Hanrich nynější dědičný fojt. Adam Bernhardt 1597" - byl to snad místní pastor? Zvon, byť puklý, přežil obě světové války a visí na věži dodnes.) Kostel prý byl dřevěný s kamennou věží. Duchovní správu vykonával luterský pastor.

 Do r.1603 vládl Krnovsku syn markraběte Jiřího Jiří Frydrych Hohenzollernský, za jehož vlády pokračoval příklon Krnovska ke Slezsku a zavádění němčiny jako úředního jazyka, který postupně vytlačoval latinu i češtinu. Pusté vsi byly postupně obnovovány, rozvíjelo se hornictví, u nedalekého Lichnova se na Goldbachu ("Zlatý potok", dnes Čižina) a Rychenbachu ("Bohatý potok") těžilo zlato, stříbro a olovo.

 Smrtí Jiřího Frydrycha 26.4.1603 zanikla ansbašská větev Hohenzollernů. Krnovsko bylo odkázáno braniborskému kurfiřtovi Joachimu Friedrichovi Hohenzollernskému, který je r.1606 předal svému druhorozenému synovi Janu Jiřímu. Císař Rudolf II. prohlásil krnovské knížectví za odumřelé léno a Jana Jiřího jako knížete neuznal. Ve stavovském odboji se proto Jan Jiří postavil na stranu arciknížete Matyáše, r.1618 byl vůdcem slezských stavů a nepokořil se ani po Bílé hoře. Byl tedy dán do říšské klatby a knížectví krnovské mu bylo zkonfiskováno. Císař Ferdinand II. je r.1622 dal lénem Karlovi z Lichtenštejna jako náhradu za škody, které tento bývalý císařský místodržící Moravy utrpěl za války s Bethlénem Gáborem, kdy byla zpustošena jihomoravská lichtenštejnská država.

 Kníže Karel z Lichtenštejna sice potvrdil r.1622 zemská práva i svobodu luterského augšpurského vyznání, ale během třicetileté války bylo nekatolictví postupně vymýceno, r.1666 se stala němčina úřední řečí zemského práva a Krnovsko bylo definitivně počítáno ke Slezsku.

 V předbělohorské době existovala v Zátoru fara a farní obročí bylo pravděpodobně výnosné, protože kníře Jan Jiří na ní jako patron usadil dřívějšího dvorního kazatele svého otce, pastora Valentina Haukeho, který se Zátorem, Loučkami, Čakovou a Heřmínovy spravoval i Brantice. Hauke byl prý vyhlášený astrolog a některé jeho výroky zůstaly místními úslovími. Zemřel v Zátoru r.1618 a na jeho místo nastoupil pastor Salomon Sauber.

 Karel z Lichtenštejna už r.1623 vrátil krnovským minoritům jejich klášter a svěřil jim rekatolizaci knížectví. Správce krnovské fary minorita magistr P.Barnabas obrátil pastora Saubera na pravou víru, takže ten "palam in ecclesia haeresim ejuravit", jak uvádí krnovský děkan Ottweiler ve zprávě konsistoři 5.2.1665.

 P. Barnabas pravděpodobně spravoval Zátor a Brantice od r.1625 do r.1627, kdy převzal farnost jeho řádový spolubratr P. Cornelius Ottweiler, pozdější krnovský děkan. (Podle krnovské děkanské matriky byly Brantice přifařeny k Zátoru od roku 1624.) To už zasáhla Krnovsko pustošivá dánská válka, při Mansfeldově tažení ze Slezska na Moravu se Krnov dobrovolně vzdal Dánům a vypudil katolického faráře. Po odvetném úderu císařských pod Valdštejnovým vedením krnovská posádka kapitulovala před Valdštejnem 2.7.1627 a město bylo potrestáno obrovskou kontribucí 20 000 tolarů.

 Dalším trestům předešli měšťané hromadným přijetím katolické víry a r.1630 vydali Gundakar a Maximilian z Lichtenštejna městu a panství nový katolický řád.

 Zátor převzal r.1630 světský kněz vratislavské diecése Georg Elias Geržický. K jeho farnosti byly připojeny kromě Zátoru a Brantic ještě filiálky ve zpustlých Miloticích, Široké Nivě, Dětřichovicích a Krasově.

 V konsistoriálních registrech se zachovala zpráva faráře seyfersdorfského z 24.4.1631, ve které Geržický žaluje, že žádný ze zdejších kostelů není konsekrován, jediný farník nechodí ke zpovědi a on sám dostal sotva třetinu desátku, že císařské vojsko vyloupilo všechny kostely a krnovský knížecí správce nemohl nic dělat, dokud vojsko z tohoto kraje neodtáhlo, že konsistoř by měla pomoci a "agrotum, spoliatum, undique mille periculis praedonibusque circumdatum" faráři prominout.

 Na samém konci třicetileté války byl prý zátorský kostel vypálen Švédy při Torstenssonově tažení jako celá řada dalších na Moravě.

 Farář Geržický byl v Zátoru ještě r.1649. R.1651 dali zátorští farníci jako výraz vděčnosti za mír ulít nový zvon (344 kg) u zvonaře Hanse Knaufa v Opavě, na němž jsou zvěčněna jména tehdejších dědičných fojtů (Michael Schwartz ze Zátoru, Georg Englisch z Louček, Georg Glose z Čakové a Melcher Iauernig z Heřmínov) a kostelních otců (Andreas Fischer a Mattes Weinman). (Zvon byl jako historicky cenný vyjmut ze sbírky pro válečné účely r.1916, ale r.1942(?) byl odebrán. Po válce byl nalezen na jednom ze "hřbitovů zvonů" a vrácen na místo.) R.1656 byl správou všech čtyř obročí pověřen světský kněz P.Michael Raphael Jeltsch, který se jich r.1666 dobrovolně vzdal.

 31.7.1666 byl na obročí investován osoblažský rodák P.Johann Georg Scholz, který zavedl samostatné zátorské matriky r.1668, zemřel v Zátoru 27.2.1678. Z jeho působení pochází popis zátorského obročí z r.1672:

 Pravděpodobně v 15.století dobře postavený, na neohraženém hřbitově stojící farní kostel, znesvěcebý heretiky, jehož zasvěcení není známo, ale patrocinium se slaví za velkého přílivu lidí z okolí (se shovívavostí vrchnosti) o svátku Nejsvětější Trojice, má od r.1690 nový oltář se svatostánkem a čtyřmi obrazy (sochami? - pozn.překl.), na kamenné věži dva zvony, 1 nový pozlacený stříbrný kalich s patenou a 1 ciborium s měděnou nohou, dále 4 kasule atd. (Jedna z těchto kasulí se zachovala i se štolou dodnes, je z barvené a zlacené tlačené kůže.)

 Na penězích 30 tolarů v hotovosti a 20 tolarů uloženo.

 O vigilii Všech svatých vnikli zloději do sakristie a ukradli kalich s patenou a 40 tolarů hotovosti.

 K obročí náleží kromě desátku ze Zátoru, Louček, Čakové a Heřmínov 12 měřic pole pro ozimou a stejně tolik pro jarní setbu, louky na 3 fůry sena, 1 fůra sena od vrchnosti za jí prodanou louku r.1677, dříve také od vrchnosti nutné palivové dříví, nyní žádné. Stolné činí 12 tolarů ročně.

 Farníci jsou neocatholici, Brantice komenda.

 Učitel dostává od obcí chléb, "geld-mensalia", něco žita a peněz.

 Podle zápisů P.Hanela brantičtí prý tvrdili, že původní zátorský kostel byl mnohem menší než brantický a farář bydlel v Branticích, ne v Zátoru. Zátorský kostel udržovala obec Zátor z výnosu tzv. kostelního dědictví, pronajatých pozemků u kostela, které k němu od nepaměti patřily. Vzhledem k rozsahu duchovní správy však prý patron usoudil, že by farář neměl bydlet na hranicích farnosti, ale uprostřed, rozhodl o přesídlení faráře do Zátoru a z pozemků panského dvora v Zátoru a Loučkách mu přidal na obročí. - Této legendě odporuje fakt, že Brantice patřily nekatolické vrchnosti, takže katolický kostel měl nekatolického patrona (Ferdinanda von Dreske) a ještě roku 1658 zůstával pro katolickou bohoslužbu uzavřen.

 R.1671 byla od Zátoru pravděpodobně odfařena Široká Niva, která se toho roku už uvádí v děkanské matrice jako samostatná farnost. Krasov a Dětřichovice zůstaly připojeny k ní.

 Scholzův nástupce P.Elias Hartmann zůstal jen do r.1683, kdy 21.1. byl pro Zátor investován P. Johann Matthäus Joseph Bernard. Rekatolisace postupovala pomalu - v r.1691 se např. v Branticích uvádí 370 neocatholici a 500 nekatolíků. Přitom Karl Eusebius von Lichtenstein povolal na pomoc zátorskému faráři jesuitské misionáře z Olomouce, které usadil na faře v Branticích. Konsistoř jim přispívala na nejnutnější zaopatření 260 zl. ročně. Asi v roce 1667 tu byl P. Karl Lassert, po něm P. Stecklar, P. Franz Barbi (+31.6.1738), P. Johann Köhler, P. Dominik Kranchel, P. Raphael Tanner, P. Johann Schatz, P. Franz Dobrausky, P. Johann Seiberlich, P. Johann Rössler a P. Franz Wolf (+31.3.1779). Knihovna o 147 svazcích, která po nich zůstala, byla rozprodána roku 1796. Od roku 1781 dotoval Religionsfond zdejší lokální kuracii.

 Následovali tito faráři: od 20.7.1694 David Franz Heidrich, povolaný r.1698 jako děkan do Krnova, od 30.1.1698 do r.1701 Johann Chrysostomus Christelius, od 26.10.1701 Andreas Joseph Münzer, přeložený v dubnu 1707 do Brumovic. 15.4.1707 byl v Zátoru investován Philipp Joseph Christ, rodák ze Svitav, který tu působil až do své smrti 5.8.1747. R.1732 přišel do Zátoru první kooperátor P. Anton Miller, který tu koncem r.1737 zemřel.

 R.1734 daroval kostelu sanktusový zvonek (o váze 45 kg) benefactor Johann Kunrath, mlynář z Heřmínov. (Tento zvon byl odebrán pro válečné účely 13.9.1917.)

 R.1744 získal kostel třísku Sv. Kříže, umístěnou v malé monstranci, jejíž autentikum pochází z 26.1.1744 od Thomase Cervina, patriarchy jeruzalémského.

 Christův nástupce Leopold von Beer, rodák z Opavy, působil v Zátoru od r.1748 do r.1756, kdy byl jmenován děkanem v Hustopečích v brněnské diecési. (Jeho kooperátory byli: od r.1737 P. Josef Saliger, narozený r.1711 v Malých Heralticích, od 25.9.1751 krnovský městský farář a zemský děkan, který nastoupil do Zátoru jako novokněz. R.1741 odešel jako kaplan do Dvorců. Jeho nástupce P. Franz Obitz (Oppitz) se stal v prosinci 1755 expositou (lokálním kaplanem) v Lichnově. Začátkem r.1756 přišel kooperátor P. Hermenegildus Schöffer, který byl ještě téhož roku ustanoven farářem v Medlově.)

 Za Beerovy správy dal v letech 1753-55 patron Wenzel kníže Lichtenstein zcela přestavět značně sešlý zátorský kostel na prostornou jednolodní klenutou stavbu "z pevného materiálu a v ušlechtilém moderním stylu". Nad sakristií a nad protilehlou boční kaplí byly vybudovány oratoře. (Ve vnějším rohu kaple byl až donedávna zazděn kamenný erb patrona, prý ještě ze starého kostela. Posledním uváděným patronem byl r.1949 vládnoucí kníže von Lichtenstein, libera collatione.)

 Hlavní oltář byl ozdoben zlacenými dřevěnými sochami čtyř sv. církevních Otců a velkým obrazem Nejsvětější Trojice, jehož autor je neznámý. (Dnešní podoba obrazu odpovídá přemalbě, kterou r.1852 - v signatuře je prý letopočet 1859 - provedl opavský malíř A. Sperlich nákladem Johanna Wabera ze Zátoru.) Portatile pro hlavní oltář konsekroval 12.12.1759 biskup Johann Carl hrabě Scherffenberg.

 V nekonsekrovaném kostele byly postupně umístěny další tři oltáře s konsekrovanými portatile: na evangelní straně s obrazem Neposkvrněného Početí (obraz pocházel z Opavy od Günthera - možná byl jeho autorem Kašpar Rudolf Günther, +1755, spíše ale jeho otec malíř Mikuláš Günther, zakladatel prosperující malířské dílny v Opavě, + 1708), portatile konsekroval 2.12.1766 biskup Matyáš hrabě Chorinský.

 Na epištolní straně oltář sv. Tří králů, jehož portatile bylo konsekrováno 17.6.1781 biskupem Karlem von Rosenthal.(Obraz Klanění je od vídeňského malíře Jana Františka Greipela, který se narodil 6.2.1720 v Horním Benešově, od r.1744 byl žákem a od r.1765 členem vídeňské malířské akademie, zemřel 4.4.1778 ve Vídni. Obraz daroval kostelu patron kníže Adam von und zu Lichtenstein. Bohužel byl obraz poškozen při bílení kostela r.1826.)

 Vedle tohoto byl oltář sv.Jana Nepomuckého (jeho portatile konsekroval 12.6.1773 světící biskup Jan Václav svobodný pán von Freienfels) a Dušiček (obrazy těchto dvou oltářů jsou namalovány neznámým malířem přímo na desku zadní stěny oltáře, přitom místo sv.Jana Nepomuckého je na obraze sv.Jan Sarkander). Na nesvěceném oltáři Dušiček je nad obrazem velký krucifix, dílo neznámého sochaře, podle něhož se později oltáři říkalo "Kreuzaltar". Jeho dnešní úprava je z r.1933, kdy ho restauroval a opravil krnovský zlatič a zdobič (Staffierer) Rudolf Rudolf.

 Naproti oltáři Dušiček byla umístěna křtitelnice a oltář sv.Jana Křtitele, jehož obraz byl také namalován přímo na zadní stěnu oltáře.

 Na prostorném kůru byly umístěny varhany.

 Podle Kneifelovy Topografie byla v Zátoru r.1756 panská cihelna a dvůr, který byl rozdělen dominikálním domkařům a změněn v osadu "Seifersdorfer Hofgemeinde". Téhož roku byl do makovice věže dokončeného kostela uložen pamětní zápis, bohužel dnes místy nečitelný, v němž je popsán osud zátorské farnosti v době válek o dědictví rakouské, které skončily rozdělením Krnovska mírem vratislavským r.1742.

 Škody, které v letech 1740-1742 utrpěly jednotlivé obce, zruinovaly místní hospodářství (Zátor 5686 zl., Loučky 3839 zl.).Ani sedláci prý po celé týdny neměli doma kousek chleba. Hlad, drahota a neúroda, kvůli nimž řada usedlostí zpustla, byly ještě dovršeny pustošivou povodní 20.8. (1755?), která smyla z polí ornici. Trvalo léta, než se podařilo vrstvu úrodné půdy obnovit, donášeli ji na pole v nůších. Právě v této době se začaly ve větším měřítku pěstovat brambory, které se postupně staly základní plodinou horských oblastí a záchranou před hladomorem.

 3.9.1761 bylo dovoleno benedikovat Křížovou cestu, jejíž zastavení v jednotlivých kapličkách zvenku obklopovala kostel.

 Z téhož roku pochází oltářní obraz "14 svatých pomocníků", jehož autorem je malíř Anton Thomas. Podobně jako "morové sloupy" se sochami sv.Rocha byly i tyto obrazy v kaplích a kostelích votivními dary na poděkování za záchranu před morem. Poslední velká morová epidemie zasáhla postupně od r.1714 celou Moravu a nepochybně se nevyhnula ani krnovskému knížectví. V sedmileté válce podobně řádila cholera.

 Beerovým nástupcem byl P. Michael Gilbert Bartsch, pocházející ze Starého Města u Bruntálu, zemřel v Zátoru 14.11.1766. Prakticky současně s ním nastoupil r.1756 kooperátor P. Florian Virth (Wirth), který odešel r.1762 a vystřídal ho P.Johann Verner (Werner). Ten ještě v roce 1762 odešel do Krnova. Až r.1765 přišel z vratislavské diecése P. Andreas Nohsal (Nosál) a r.1766 Zátor opustil, po něm tu byli ještě r.1766 P. Anton Schibilla a P. Johann Nisner, který odešel r.1767.

 24.12.1766 se stal zátorským farářem oderský rodák P.Anton Stiller, který zde zemřel (18.?) 19.11.1775. V letech 1767-1769 byl kooperátorem August Ludwig Willerth, který se stal farářem v Matějovci ve slavonickém děkanátu. Kooperátor P. Karl Umlauf nastoupil v Zátoru r.1769, ještě téhož roku se stal kooperátorem v Krnově. Hned po něm přišel P. Franz Klein, poslaný r.1770 jako kooperátor do Medlova. Jeho nástupce, krnovský rodák P. Franz Berger, byl po devíti letech ustanoven r.1779 lokálním kurátem v Branticích (od roku 1781 ho platil Religionsfond), zemřel tam 24.2.1812).

 Od r.1770 se začalo užívat domovních čísel. Roky 1771 až 1774 byly hladové - katastrofální neúroda obilí vedla k rozšíření pěstování brambor, návody k jejich pěstování přednášeli faráři z kazatelen.

 16.1.1776 odpoledne nastoupil v Zátoru i s kuchařkou Theresií Grundovou a posluhou ("farským dítětem Paclanem") farář P. Balthasar Katzer, narozený 13.6.1724 v Adamově u Branné ve Slezsku, předtím (od 24.6.1772) expositus v Úvalně. Zachovaly se jeho zápisy (bohužel velmi špatně čitelné) pro kroniku farnosti, v nichž se zhrozil nad stavem sešlé dřevěné jednoposchoďové fary i hospodářských budov. Jenom stodola prý byla v pořádku.

 R.1779 nastoupil v Zátoru kooperátor P. Anton Ullerich, přeložený do Troplovic r.1781. Téhož roku byl zátorským kooperátorem ustanoven P. Johann Schatz, který tu působil až do konce r.1787.

 R.1782 byly od Zátoru odfařeny Milotice. (Milotice náležely k lichnovskému statku spolu s Dubnicí a Rabendorfem, ale r.1574 a ještě r.1611 urbář statku označuje Milotice a Rabendorf jako pusté vsi. Rabendorf-Rábov zanikl, Milotice byly obnoveny a r.1782 přifařeny k lokální kuracii ve Wockendorfu - Jelení u Bruntálu.)

 R.1783 dal P.Katzer postavit dnešní farní budovu, stáje a chlévy a pokračoval ve vybavování kostela a hlavně v úpravách pozemku okolo, který byl po stavbě plný kamení, jam a hrbolů, takže se nehodil ani jako pastvina. P. Katzer nechal na vlastní náklady terén srovnat a postavit zeď kolem hřbitova i kolem fary. Urovnaný hřbitov dal oset trávou.

 Farní zahradu dal nově oplotit a vysadil s povolením patrona nové stromy - dvě hrušně, jabloň a třešeň. Dal postavit "horní" a "dolní" vjezdová vrata a opravit farní sklípek s pekárnou vedle budovy fary. Opakovaně poznamenává, že na ploty zahrady i předzahrádky využil všechny ještě dobré kusy starého, aby co nejvíce ušetřil.

 Pramen místní železité kyselky nechal upravit, vodu úředně vyzkoušet a u c.k. zemského gubernia "aprobovat". Šest zkušebních odběrů, korespondence, žádosti a poplatky ho stály 40 zlatých. (Kneifel k r.1806 poznamenává, že zátorská kyselka je v létě hojně čerpána a užívána, ba dokonce vyvážena do jiných míst.)

 5.1.1787 přišel jako kooperátor P. Philip Neymann, který byl k 18.4.1799 jmenován lokálním kaplanem v Herčivaldu u Dvorců.

 Stavba fary se chystala od r.1778, jenže 1.4.1779 vyhořel Krnov a knížecí vrchnost dala všechen připravený stavební materiál - 21 000 cihel, 18 sáhů stavebního dříví atd. - odvézt vojáky na obnovu krnovského zámku. P. Katzer jen s velkými potížemi sehnal v obcích farnosti znovu prostředky na stavbu a řadu věcí (okna, dveře) musel zaplatit ze svého, velmi pečlivě využil např. starých dobrých kování, trámů a krytiny.

 Jeho administrátor P. König, který sepsal inventář r.1804, k r.1806 uvedl, že na stříbře (penězích) kostel nic nevlastní - tak zchudl příspěvky na stavbu. Faře náleželo 6 jiter 1049 1/6 čtverečního sáhu pole, 1502 čtverečních sáhů luk a 1 jitro 236 čtverečních sáhů pastviny z pozemků panského dvora.

 Kneifel uvádí, že r.1798 měl Zátor včetně kolonie 104 domovních čísel a 613 německy mluvících obyvatel, kteří se živili zemědělstvím, lnářstvím, chovem dobytka, přadláctvím a některými řemesly. Šenkovní právo měl držitel fojtství, právo pálit kořalku si už r.1793 u knížecí komory dědičně zakoupili fojti všech knížecích vsí. Novější vesnické domy jsou stavěné z kamene, starší ze dřeva. Orná půda je vhodná pro pěstování lnu, žita a ovsa. Celková výměra katastru je 730 jiter 1307 9/12 čtverečních sáhů polí, 88 jiter 1436 čtverečních sáhů luk, 42 jiter 362 5/6 čtverečních sáhů zahrad, 579 jiter 162 2/6 čtverečních sáhů pastvin a 529 jiter 729 4/6 čtverečních sáhů lesa, v němž rostou převážně jehličnany, břízy a modříny.

 (Nové) Heřmínovy měly 109 domovních čísel a 605 německy mluvících obyvatel, byly tu dva mlýny, rourařství, knížecí myslivna a pila. Další pila patřila zdejšímu dědičnému rychtáři.

 Loučky měly 90 domovních čísel a 549 německy mluvících obyvatel, živících se rolnictvím, přadláctvím, bělením a prodejem příze, dřevorubectvím. Stála tu dědičná rychta s vlastní kovárnou, řeznictvím a pekařstvím, palírnou a výčepem piva, vína a pálenky. Dále knížecí myslivna, dva mlýny a několik bělidel. - Ve zdejším lese na tzv. Burgbergu jsou ještě znatelné prastaré zbytky zdí bývalého hradu. - Nedaleko od vsi je v poli pramen kyselky, která bývala obyvateli hojně čerpána. Když však byl r.1789 vyčištěn blízký pramen v Zátoru, upraven a jeho síla a kvalita všeobecně uznána, bylo toto zřídlo opuštěno, takže nyní je sotva podle jména známo.

 Čaková náležela ve 13. století pod jménem Darkovice klášteru velehradskému. - Roku 1798 má 98 domovních čísel a 636 německy mluvících obyvatel, majících vlastní školu a přifařených k Zátoru. Lidé se živí pěstováním lnu a přadláctvím.

 Od 18.7.1800 nastoupil v Zátoru kooperátor P. Michael Scharabatke, který odešel 6.5.1805 jako lokální kaplan do Býkova. 22.10.1805 nastoupil na jeho místo P. Joseph Ertl, který v Zátoru zemřel 18.8.1810.

 Svůj zbylý osobní majetek uložil P. Katzer do mešních a chudinských nadací - r.1798 900 zl. na vydržování tří místních chudých mužů, kteří měli bydlet v jím postaveném domku u pramene místní kyselky, konat pobožnosti a napájet ze studny žíznivé poutníky ("každému 1 trunk"), r.1801 850 zl. na mše svaté ve farním kostele v rodné Branné, r.1802 4000 zl. na podporu šesti chudých mužů a šesti chudých žen z farnosti, r.1800 1000 zl. na mše svaté ve farním kostele v Zátoru (r.1808 ještě 500 zl. k témuž účelu), r.1806 dalších 900 zl. na podporu šesti místních chudých.

 Pro své stáří žádal P. Katzer už r.1793 o přidělení kooperátora, placeného z Religionsfondu, ten mu nebyl povolen. Faráři byl jen přiřknut na věčné časy celý výnos z kostelních i farních polí a r.1800 povolen prodej farního domku v Branticích (uskutečnil se v letech 1808 - 1809), kde byla od r.1784 lokální kuracie podřízená zátorskému faráři. Proto (bylo mu tehdy 80 let) přijal v lednu 1804 na faru administrátora P. Franze Königa, kterého platil z vlastních prostředků. Po jeho smrti r.1809 se P. König stal zátorským farářem.

 P. Franz König pocházel z Vanovic v tehdejším pruském Slezsku, zemřel v Zátoru už 29.1.1812. 15.10.1810 nastoupil jako kooperátor Johannes Schwarz, který odešel 28.2.1812 do Březové u Svitav. Téhož roku se stal lokálním kurátem v Branticích Ferdinand Höller (přeložený do Brumovic r.1824). 27.2.1812 přišel jako nový kooperátor P. Ignaz Schäfer, který se stal 3.5.1833 lokálním kurátem v Branticích (r.1843 byl přeložen do Rýmařova).

 R. 1812 dal kníže Lichtenstein postavit novou školu v Heřmínovech, církev přispěla na stavbu 300 zl.

 2.5.1812 byl investován jako zátorský farář P.Valentin Čapka a 15.5.1812 se ujal farnosti. (Byl jedenáct let cisterciákem na Velehradě. Když byl klášter císařským nařízením 27.9.1784 zrušen, stal se lokálním kurátem v Luboměři pod Strážnou u Města Libavá na berounském panství, kam byl presentován 5.2.1786. Ze zdravotních důvodů byl r.1806 pensionován a ustanoven knížetem Lichtensteinem zámeckým kaplanem v Nových Zámcích u Litovle.) Už r.1814 si dobrovolně vyměnil farnost Zátor za Mladějovice s P. Alexandrem Heinem. (Roku 1813 zpustošil příval Opavy a Goldbachu Heřmínovy, Loučky a dolní část Zátoru, zničil pole i domy.)

 Rýmařovský rodák P. Hein r.1822 zažádal pro vysoký věk o pensionování, když předtím přijal jako administrátora kooperátora z Brantic P. Floriána Hanela. Odstěhoval se do Rýmařova, kde bydlel až do své smrti 14.4.1830. R.1822 se stal zátorským kooperátorem Joseph Heinrich, rodák z Úvalna, který zde zůstal do r.1837. Brantickým lokálním kaplanem byl od 13.2.1825 do května 1833 šumperský rodák Joseph Scholz, přeložený do Červené Vody.

 R.1826 byl zátorský kostel vně i uvnitř vylíčen vápnem.

 R.1834 bylo v Zátoru 105 domů s 612 obyvateli, v Loučkách 95 domů a 593 obyvatel, v Čakové 98 domů a 739 obyvatel, Nové Heřmínovy měly 73 domů a 505 obyvatel.

 P. Hanel se stal zátorským farářem 15.7.1830. Narodil se 29.6.1788 v Razové, vysvěcen na kněze byl r.1812.

 R.1836 dal postavit novou farní stodolu a r.1838 střechy fary i jejích hospodářských budov pokrýt novými šindely. R.1841 byla důkladně opravena věž kostela a pokryta novou střechou ze zinkového plechu s pozlacenou makovicí.

 R.1837 přijal farář Hanel jako kooperátora P. Johanna Igela a po něm r.1839 P. Karla Bürkera (narozeného v Opavě r.1800, ordinovaného r.1824), který působil v Zátoru do března 1846, kdy odešel jako lokální kurát do Vojtíškova u Hanušovic, kde se stal r.1850 farářem.

 V Zátoru ho vystřídal kooperátor P. Anton Franke, narozený v Liebenthalu (Liptani u Osoblahy?) r.1808, vysvěcený r.1836. Ten odešel r.1849 jako farář do Nové Vsi (Neudörfel, nyní část Města Albrechtic).

 R.1843 byly Brantice odfařeny od Zátoru a od 22.6.1843 byl P. Leopold Nölscher prvním brantickým farářem. Od té doby má zátorská farnost dnešní rozsah.

 22.12.1847 byl P. Hanel jmenován krnovským viceděkanem a r.1848 se stal krnovským děkanem a školním inspektorem.

 15.5.1848 byl v obcích slavnostně vyhlášen císařský patent o zrušení roboty. 28.5.1848 bylo publikováno císařské nařízení o zrušení dědičného rychtářství a starých obecních rad, od té chvíle si obce měly rychtáře volit. 2.12.1848 abdikoval císař Ferdinand V. ve prospěch svého synovce Františka Josefa. 17.12.1848 byly ve všech kostelích diecése slouženy slavné mše svaté s Te Deum za nového panovníka.

 Zrušení roboty r.1848 znamenalo nahražení naturálních desátků peněžní rentou 311 zl. víd. měny. Kapitál pro tuto rentu se vypočítal tak, že byly oceněny všechny požitky (obilí, vejce, robotní dny) podle průměru cen z let 1842-1847, od získané částky se odečetla jedna třetina a výsledek násobil dvaceti. Takto nalezená hodnota odškodňovacího kapitálu musela být odškodňované vrchnosti splacena najednou (někteří sedláci se museli těžce zadlužit, aby potřebnou velkou hotovost získali).

 Církev povinně uložila tento kapitál do státních cenných papírů a kněží pobírali jako plat získané úroky, zátorský farář výše uvedených 311 zl. (Úředně stanovená výše kongruy pro zátorskou faru se systemisovaným kooperátorským místem - tedy se dvěma kněžími - přitom byla 800 zl. Schodek hradil Religionsfond.)

 Farnímu obročí mimo to ještě náleželo v Zátoru 42,25 měřice polí, 5 měřic luk, zahrada 2,125 měřice, pastvina 16,125 měřice a 13 měřic lesa, mimo to také tzv. kostelní dědictví 20 měřic pole, 3 měřice luk, 3,5 měřice pastvin. V Branticích stále náleželo zátorskému obročí 54 měřic pole, 12 měřic luk a 28,5 měřice pastvin, 10 měřic lesa a zahrada velká 1,125 měřice. Vydržování kooperátora bylo ponecháno libovůli faráře.

 Dalším kooperátorem se stal r.1849 novokněz P. Joseph Barwig, narozený v Šanově r.1824. Ten spolupracoval s P. Hanelem až do začátku roku 1867, kdy byl jmenován farářem v Krasově.

 Zákon o obcích ze dne 17.3.1849 prosadil zásadu, že základem svobodného státu je svobodná obec. Obecní zastupitelstvo (rada) je voleno občanstvem, rozděleným podle výše placených daní do čtyř volebních tříd, skládá se ze starosty, tří obecních radních a zastupitelstva.

 Od r.1850 se staly správními jednotkami říše tzv. politické okresy místo dosavadních panství. Obce zátorské farnosti příslušely okresnímu hejtmanství v Krnově. Měly tehdy celkem 2871 katolíků a 42 nekatolíků německého jazyka a 7 židů.

 R.1851 byl kostel vydlážděn břidlicí, r.1853 byly zcela přestavěny varhany se 13 rejstříky (náklady 454 zl. cís. měny z velké části uhradili farníci a jednotliví dobrodinci).

 R. 1855 prošla Moravou a Slezskem další vlna cholery, už třetí po roce 1849-50 a 1851.

 30.9.1860 byla v kostele slavná mše k prohlášení Jana Sarkandera za blahoslaveného.

 V září 1862 o svátku sv. Andělů Strážných oslavil P. Hanel padesát let kněžství a byl jmenován konsistoriálním asesorem. R.1866 byl vyznamenán rytířským křížem c.k. řádu Franze Josefa.

 R.1864 vyšel zákon o zřízení kostelních konkurenčních výborů, volených vždy na jeden rok. Výbor měl jako předsedu zpravidla starostu obce, v níž stál kostel, z každé obce farnosti měl 1 - 2 členy. Jejich povinností bylo starat se ve spolupráci s farářem o majetkově právní záležitosti hospodaření farnosti. Kromě toho byly opět zavedeny dvojice tzv. kostelních hospodářů (bývalých kostelních otců), které vždy na tři roky potvrzovala konsistoř. Ti se starali o provoz kostela.

 Roku 1866 ještě o Božím Těle 20.5. mrzlo a sněžilo. Květy stromů zmrzly, neurodilo se ani obilí ani brambory, nastala velká drahota.

 Válka s Pruskem r.1866 přinesla na Krnovsko další epidemii cholery, když se po uzavření míru vracelo pruské vojsko zpět do Slezska.

 V únoru 1867 přišel na místo kooperátora P. Ferdinand Horák, narozený r.1831 v Novém Jičíně a vysvěcený r.1861, který zůstal v Zátoru do 12.2.1872, kdy byl poslán jako lokální kurát do Dětřichova nad Bystřicí namísto P. Augustina Scholze, který byl k 12.2.1872 dosazen za kooperátora v Zátoru. (P. Augustin Scholz, narozený 26.3.1843 v Rýžovišti, vysvěcený r.1867, byl od 20.8.1867 do 24.10.1871 kooperátorem v Německé Loděnici, k 24.10.1871 byl přeložen jako administrátor do Dětřichova nad Bystřicí.)

 R.1868 vyšel nový školský zákon, který zrušil na školách nedělní opakovací vyučování dospívajících, učitele zbavil povinnosti vypracovávat zpovědní soupisy a sbírat před velikonocemi vejce pro faráře.

 R.1869 byla stará křtitelnice nahrazena novou mramorovou a současně vyměněn oltářní obraz sv. Jana Křtitele za obraz Křtu Páně. Obojí daroval výměnkář Ferdinand Richter z Louček.

 R.1871 byl nově postaven oltář sv.Hedviky a Dušiček, náklady uhradila sbírka mezi farníky. Kostelní střecha, do té doby šindelová, byla pokryta břidlicí, a r.1877 byl kostel opatřen bleskosvody. (Těsně před tím uhodil do věže blesk, poškodil její omítku, rozbil lavice na kůru a sakristií vyletěl ven.)

 6.6.1876 arcibiskup Bedřich von Fürstenberg jmenoval P. Hanela čestným kanovníkem kolegiátní kapituly u sv. Mořice v Kroměříži. P. Hanel zemřel 25.7.1877 ve věku 89 let a 26 dnů. (Jako památku na svého strýce věnoval ThDr Josef Hanel, Praelat. inful. primus et Decanus Capit. Olomucii a profesor teologické fakulty zátorskému kostelu v červenci 1899 mešní kalich s patenou a r.1900 monstranci.)

 Dalším zátorským farářem se stal P. Augustin Scholz, dosavadní kooperátor. Presentován byl knížetem Johannem von Lichtenstein 23.9.1877, 17.10.1877 investován a 8.12.1877 instalován. 8.11.1895 byl arcibiskupem Theodorem Kohnem jmenován krnovským viceděkanem, 29.12.1905 titulárním konsistoriálním radou. 7.10.1907 se stal vedoucím krnovského děkanátu, 3.4.1908 děkanem a školním inspektorem, 17.12.1910 arcibiskupským radou a konsistoriálním asesorem. 17.8.1913 se stal čestným kanovníkem kroměřížské kolegiátní kapituly. 10.11.1913 mu byl udělen rytířský kříž c.k. řádu Franze Josefa a 11.1.1914 slavnostně předán. 14.3.1914 byl jmenován arciknězem opavského arcikněžství. Zemřel v Zátoru 10.6.1917 v poledne, těsně po ranním kázání raněn srdeční mrtvicí.

 Za jeho působení vzniklo v Zátoru Bratrstvo ustavičného klanění Nejsvětější Svátosti a r.1906 Družina sv.Terezie (ženský spolek, věnující se především okrase a údržbě kostelů a kaplí).

 R.1878 byl vnitřek kostela vymalován Johannem Wilderem z Arnoldova v pruském Slezsku. Na faře byla provedena řada nutných oprav u bytu kooperátora (dnešní farní knihovna) a bytu faráře (přepážkou se skleněnými dveřmi byl sál v 1. poschodí rozdělen na dva pokoje, takže farář měl k disposici tři pokoje a přístěnek), předěláno schodiště, upraveny obě předsíně, ve všech místnostech 1. patra udělány rákosové stropy.

 R.1879 si obce Heřmínovy a Čaková zřídily vlastní hřbitovy, když se přifařené obce nemohly shodnout kvůli vlastnictví zátorského hřbitova a jeho potřebnému rozšíření.

 12.8.1880 (a 4.8.1890) po průtržích mračen došlo k zátopám a obrovským škodám nejen v Zátoru, ale v celém císařském Slezsku. Císař František Josef I. podnikl v říjnu 1880 inspekční cestu do Slezska, aby se přesvědčil o rozsahu postižení. Přes Zátor projel zvláštním vlakem 23.10. Školáci ze Zátoru, Louček a Čakové pod vedením katechetů a učitelů stáli špalír u trati.

 R.1880 začal malíř Albert Adam z Velkého Valdštejna opravovat a přemalovávat obrazy Křížové cesty, které se už nevrátily do rozpadlých kapliček, ale byly zavěšeny uvnitř kostela. 1.5.1883 povolil generální vikář hrabě Pötting posvěcení nové Křížové cesty při svaté misii, konané redemptoristy r.1883. Téhož roku byla ve farnosti generální visitace a opravena střecha věže, poškozená větrem.

 27.1.1881 zemřel vídeňský arcibiskup a kardinál ThDr. Johann Rudolf Kutschker, rodák z Louček. Z jeho pozůstalosti darovala Renata Polierová farnímu kostelu v Zátoru mešní kalich s patemou, který konsekroval 22.12.1881 biskup Eduard Augerer, generální vikář vídeňský.

 R.1885 byly na věž kostela umístěny hodiny od mnichovské firmy Johannes Manhart. Přes Zátor byla vybudována okresní silnice.

 14.11.1890 bylo povoleno posvěcení soch Božského Srdce Páně a Panny Marie Lurdské (Neposkvrněného Početí), které darovali kostelu dobrodinci (došlo k němu 23.11.1890). Obě sochy spolu se sochami adorujících andělů na hlavním oltáři jsou dílem sochaře Ferdinanda Stuflessera ze St.Ulrichu-Grödenu. Sochy nahradily oltářní obrazy Neposkvrněného Početí a Klanění tří králů, které byly zavěšeny na zeď kněžiště. Oltáře upravili spolu s kazatelnou zdobič Johann Saradnik z Krnova a místní truhlář a natěrač Josef Küffel, který také opravil a natřel kostelní lavice a dveře.

 Téhož roku byly v presbytáři vsazeny do oken sklomalby sv.Josefa a sv.Anny z tyrolské sklářské dílny a r.1891 položena v kostele nová dlažba.

 15.10.1872 byla uvedena do provozu železnice z Olomouce přes Bruntál do Krnova a Opavy. V Zátoru původně nebyla zastávka. Teprve na opakované žádosti a po uhrazení nutných nákladů 1000 zl. (sbírkou v obci) byla zdejší zastávka otevřena 1.8.1892.

 Někdy před r.1892 zřídila Veronika Ligotzky značnou chudobinskou nadaci a kostelu věnovala stříbrnou monstranci.

 R.1896 byly u firmy Rieger v Krnově pořízeny nové varhany za 2 800 zl., posvěcené 13.7.1897. (30.6.1897 na ně vydal kladný posudek ředitel dómského kůru Josef Nešvera a doporučil vyplatit firmě celý účtovaný obnos.)

 V letech 1881-1886 byl zátorským kooperátorem P. Jan Hermet, narozený r.1850 v Jiříkově a vysvěcený r.1875, 1887-1890 novokněz P. Ludvík Komárek, narozený r.1862 ve Skřípově u Konice, 1891-1898 P. František Kopecký, narozený v Hranicích na Moravě a vysvěcený r.1885, 1899-1917 P. František Zapletal narozený ve Vanovicích na Moravě (u Boskovic) r.1869 a vysvěcený r.1894.

 Roku 1900 už pracovala v Loučkách škrobárna, které dodávali brambory rolníci z celého okolí. Zátor měl tehdy 126 domů se 739 obyvateli. Selských usedlostí bylo 34, chalup 5, ostatní osadníci byli domkáři.

 10. a 11.7.1903 se po průtrži mračen vylila Opava z břehů a zcela zaplavila Heřmínovy a Loučky, v Loučkách voda úplně strhla některé domy. Velké škody byly i na farních pozemcích v Zátoru.

 29.6.1905 vykonal v Zátoru generální visitaci a udílel svátost biřmování arcibiskup František Sáleský Bauer.

 K 31.12.1910 proběhlo v celém Rakousku-Uhersku sčítání lidu. Podle něho měl Zátor katastr 1227 ha, ve 150 domech 836 obyvatel (378 mužů, 458 žen). Z nich bylo 823 katolíků, 12 evangelíků, 1 jiného vyznání. Všichni byli Němci, 13 z nich cizozemci. Čech nebo Polák nebyl v obci ani jeden. V obci byl katolický farní kostel, evangelický kazatelský úřad augšpurské konfese, dvoutřídní obecná škola, zkoušená porodní bába, hasičský sbor, zapsané výdělkové a hospodářské družstvo a spolek pojišťující proti škodám požárním, železniční zastávka.

 Loučky měly katastr 681 ha, 137 domů s 698 obyvateli (329 mužů, 369 žen). 660 obyvatel bylo katolíky, 36 evangelíky, dva židé. Všichni byli obcovací řeči německé, 18 z nich cizozemci. Byla tu dvoutřídní obecná škola, lékař, zkoušená porodní bába, hasičský sbor, četnická stanice se třemi četníky, poštovní úřad s telegrafem a telefonní hovornou.

 Čaková měla katastr 1192 ha, 135 domů a 670 obyvatel (327 mužů, 343 žen), 636 katolíků a 34 evangelíků. Všichni byli obcovací řeči německé, 10 z nich cizozemci. Byla tu dvoutřídní obecná škola, hasičský sbor, výdělkové a kospodářské družstvo, spolek pojišťující proti škodám požárním.

 Nové Heřmínovy byly tehdy zahrnuty k Miloticím.

 R.1911 byla v kostele vsazena nová barevná okna od firmy F. Götzer ve Vídni (celkem za 2810 K) a celý kostel vymalován Antonem Raidou z Krnova. Malířská firma Josef Raida současně opravila také hlavní oltář, čtyři boční oltáře a kazatelnu, úpravy a vymalování stály 2477,66 K.

 26.5.1913 udílel v Zátoru svátost biřmování biskup Karel Wisnar.

 Po náhlé smrti P. Scholze byl 10.6.1917 dosavadní kooperátor P. Zapletal jmenován zátorským provisorem a spravoval farnost do 31.10.1917. 1.8.1917 byl jmenován nový kooperátor P.Rudolf Sponer, narozený v Moravské Třebové r.1886 a vysvěcený r.1909. 1.11.1917 byl jmenován novým zátorským farářem P. Johann Reimer.

 P. Reimer se narodil 12.12.1866 v Nové Dědině u Uničova, na kněze byl vysvěcen 5.7.1893. Tři roky byl kooperátorem v Nové Vsi u Města Albrechtic, patnáct let katechetou v Červené Vodě u Králík a šest let farářem v Oskavě. 18.6.1923 byl Limbo ornatus (oslavil 30 let kněžství při generální vizitaci farnosti, vedené světícím biskupem Josefem Schinzelem), r.1929 byl jmenován krnovským děkanem, r.1943 Sacerdos jubilatus - oslavil 50 let kněžství. Byl arcibiskupským radou a čestným papežským komořím s titulem Msgre, konsistoriálním aktuárem. Hovořil prý stejně dobře česky jako německy, což pamatují čeští dosídlenci. V září 1946 byl skoro osmdesátiletý zproštěn služby a odsunut, r.1949 žil v Abstgmündu v diecési Rottenburg v Německu.

 R.1919 byla obec elektrifikována. V kostele bylo zavedeno elektrické osvětlení až r.1930.

 23.5.1920 sloužil v Zátoru svou primiční mši svatou P. Adolf Schreiber z Čakové (jeho bratr P. Franz Schreiber ji tu sloužil r.1916).

 18.6.1923 provedl generální visitaci farnosti světící biskup olomoucký Josef Schinzel.

 12.3.1926 byl dodán nový sanktusový zvonek, který nahradil zvonek odebraný za války. Zvonek "Sv. Jan" o váze 54 kg ulil zvonař Richard Herold v Chomutově v Čechách, kostelu jej daroval farář P. Reimer. (Zvonek potkal osud jeho předchůdce - byl r.1942? odebrán k válečným účelům a dodnes není nahrazen.)

 Po onemocnění P. Sponera a jeho uvolnění na zdravotní dovolenou nastoupil koncem září 1927 jako jeho náhrada a druhý kooperátor P. Josef Hlouch, narozený 26.3.1902 v Lipníku u Třebíče, ordinovaný 5.7.1926. Rychle si svými drobnými dárky (Zuckerlgeschenke) získal děti, vedl místní skupinu Jugendbundu, v níž založil pěvecký kroužek. Pozdější ThDr, profesor pastorální teologie na teologické fakultě v Olomouci (1938 - 1947) a českobudějovický biskup zůstal v Zátoru zhruba rok, v září 1928 už působil jako cooperator expositus v Olomouci - Hodolanech.

 16.12.1926 posvětil P. Reimer nově postavenou zvonici v Nových Heřmínovech.

 R.1928 byl jmenován zastupujícím kooperátorem v Zátoru P. Julius Kluger, narozený v Norberčanech r.1889 a vysvěcený r.1915. Už v listopadu převzal jako administrátor faru v Široké Nivě, vrátil se v dubnu 1929, v listopadu odešel jako farář do Karlovic u Vrbna. Místo kooperátora bylo obsazeno až v lednu 1930, kdy přišel (pouze na tři měsíce, protože byl jmenován administrátorem v Bedřichově u Rýmařova) P. Anton Fischer, Syn. (ius synodalibus), narozený r.1893 v Novém Jičíně, vysvěcený r.1917. Vrátil se do Zátoru v červenci. Druhým kooperátorem byl do 1.1.1934 P. Arthur Seidel (přeložený do Budišova), do 1.5.1934 P. Josef Hofrichter (odešel do Libavé), do 1.6.1935 P. Johann Richter (poslaný jako administrátor do Třemešné), jen krátce do 1.8.1935 P. Albinus Langer (jmenovaný druhým kooperátorem ve Šternberku).

 R.1930 vznikl ve farnosti Spolek křesťanských matek. R.1930 byly ve farnosti misie, vedené kněžími CSsR z Králík.

 22.7.1931 bylo povoleno posvěcení pomníku padlých v Zátoru, umístěného na okraji farního sadu. Prostor před farou, schody ke vchodu na faru a na hřbitov získaly dnešní podobu.

 1.5.1932 udělil v Zátoru svátost biřmování asi 400 konfirmantům světící biskup Josef Schinzel.

 V létě r.1934 byla modernisována a uvnitř přestavována fara, z místnosti vedle hlavního vchodu byla udělána farní kancelář a malý pokoj, na faru byl zaveden vodovod od studny na dvoře, vybudována koupelna a splachovací záchody.

 R.1937 byla na popud faráře Reimera založena v Zátoru farní Charita.

 R.1937 byl P. Anton Fischer jmenován administrátorem v Holčovicích . K 1.1.1939 se P.Fischer vrátil jako kooperátor do Zátoru, ale téhož roku byl jmenován farářem v Bravanticích u Bílovce.

 7.8.1938, krátce před exodem Čechů, byla posvěcena hřbitovní kaple (Leichenhalle), postavená podle projektu bruntálského architekta. (Prý zedník, který ji stavěl, byl také prvním mrtvým, který v ní čekal na pohřeb.) Stará márnice byla stržena a hřbitov zvětšen zhruba o 300 m2 z farního pole.

 V říjnu 1938 byl československými vojáky střežen železniční viadukt u Zátoru, měl prý být vyhozen do povětří. Čeští železničáři, učitelé a další české rodiny houfně opouštěly kraj. 7.10.1938 vstoupila německá armáda od Krnova do údolí Opavy. Současně s ní projel po okresní silnici přes Loučky a Heřmínovy do Bruntálu Adolf Hitler, radostně vítaný obyvatelstvem. (Přenocoval prý ve vile Viola u Nových Heřmínov.) V lese u Čakové si prohlédl jeden z bunkrů hraničního opevnění.

 Brzy po připojení k Německu byli představitelé místních spolků svoláni do hostince "Zum goldenen Kreuz" ("U zlatého kříže") v Loučkách, aby podali zprávu o spolkovém majetku. Farář musel referovat o Družině sv. Terezie a Charitě (Caritasgruppe). Skoro bezprostředně nato byly zabaveny všechny fondy farních chudobinských nadací (včetně nadace Ligotzky) i hotové peníze a předány N.S.V. (říšská sociální organisace). Kostelní konkurenční výbor byl rozpuštěn a nahrazen osmičlennou kostelní radou (po dvou členech z každé obce farnosti). Výuka náboženství byla striktně omezena.

 Novým kooperátorem v Zátoru se r.1939 stal P. Gerhard Birx, Ordo sancti Camilli, narozený r.1904 a vysvěcený r.1929. Přišel z Říše, z Neussu nad Rýnem. Jako řádovému knězi mu bylo zakázáno vyučovat náboženství a 16.3.1941 si musel vyměnit místo s kooperátorem z Kostelce u Krnova, P. Josefem Piecekem, narozeným 19.12.1907 v Zákřově u Kozlí ve vratislavské diecési a vysvěceným 18.10.1938 v Pasově.

 Protináboženský tlak se stupňoval, byli zatýkáni kněží, jak P.Reimer píše v kronice - jeho přátelé z Bruntálu, ředitel semináře P. Alois Schrammel a profesor P. Heribert Kluger. (P. Alois Karl Schrammel, nar. 22.9.1907 ve Frýdku, ředitel seminaria minor, byl zatčen 7.7.1941 "pro šíření nežádoucí literatury a působení nepokoje v širší veřejnosti, protože sabotoval snahu uzavřít sňatek katolické dívky s evangelíkem, příslušníkem branné moci". Gestapo totiž chtělo zabrat budovu semináře, jenže P. Schrammel je předešel a budovu pronajal branné moci - wehrmachtu, našlo si tedy záminku k jeho zatčení a odstranění. Do 29.10.1941 byl ve vězení v Opavě, odkud byl transportován do Dachau, kam přišel 11.11.1941. Jako vězeň č. 28677 byl z Dachau trestně přeložen 4.12.1944 do Buchenwaldu, kde byl krátce nato zabit. P. Heribertus Eduardus Kluger, kněz Řádu německých rytířů a profesor náboženství v Bruntále, byl poslán do Dachau 5.12.1941, jako č. 137334 tam zahynul 18.1.1945).

 R.1943 byl P.Piecek jmenován zátorským farním vikářem. 5.6.1943 byl prelát Josef Nathan, generální vikář vikariátu Branitz, vysvěcen na biskupa. (Do tohoto nově zřízeného vikariátu patřily všechny farnosti ze Sudet na Moravě a ve Slezsku.)

 Boží Tělo se r.1943 smělo odbývat pouze v kostele - byl vydán všeobecný zákaz veřejných shromáždění, průvodů a poutí.

 6.5.1945 vstoupily ruské jednotky do Zátoru (současně s vlaštovkami). Německé jednotky, které měly na faře lazaret, se stáhly na sever. Farář a většina farníků zůstali na místě. Starého faráře i kaplana v noci z 8. na 9. května Rusové přepadli a zmlátili tak, že si farář zmrzačenou levičku léčil skoro rok - přitom oba děkovali Bohu, že nedopadli hůř. Teprve 10.6.1945 mohl farář opět sloužit mši svatou v kostele.

 Hlavní transport Němců ze Zátoru odešel 6.5.1946. Přibývalo českých osídlenců, bohoslužby byly slouženy česky i německy za pomoci českého kněze ("z Krnova a Kozlovic").

 V létě 1946 P.Reimer očekával každým dnem odsun, proto 13.8. složil funkci děkana. 28.8. obdržel od konsistoře jmenování svého nástupce v Zátoru, P. Františka Navrátila.

 Když byl 21.9.1946 farář Reimer odsunut, zůstal P. Piecek v Zátoru dál jako kaplan (byl ze smíšeného manželství Poláka a Němky). Odešel v srpnu 1948 do nitranské diecése na Slovensko, jenže už r.1949 byl v Rakousku, v Gschaidtu ve vídeňské diecési.

 Podle posledního sčítání obyvatelstva před válkou měla zátorská farnost r.1937 3128 obyvatel, z toho 216 nekatolíků (hlavně evangelíků, v Loučkách měli svou modlitebnu s vlastním hřbitovem): Zátor 938/28, Loučky 765/60, Nové Heřmínovy 764/88, Čaková 661/40. R.1949 poklesly počty zhruba na polovinu: Zátor 556/60, Loučky 554/92, Nové Heřmínovy 411/64, Čaková 400/85. Z evangelické modlitebny v Loučkách se stal sbor církve československé.

 Většina nových českých dosídlenců musela být ze Slezska. Zátorští pocházeli z Frýdecka, z Kozlovic u Frenštátu, z Hané bylo přijato jen několik rodin. Kozlovičtí se obrátili na arcibiskupství se žádostí, aby novým farářem v Zátoru byl jmenován jejich dosavadní kooperátor v Kozlovicích, P. František Navrátil. Bylo jim vyhověno a k 1.9.1946 se P. Navrátil stal zátorským provisorem a adm. exc. Brantic. V Zátoru vznikl Apoštolát sv.Cyrila a Metoděje.

 P. František Navrátil se narodil 26.4.1911 v Radslavičkách ve farnosti Dědice u Vyškova, vysvěcen byl 5.7.1937. V Zátoru mu hospodařily teta a sestra. R.1973 byl arcibiskupským radou a titulárním zátorským farářem. K 8.12.1982 byl poslán do důchodu, dále bydlel na faře v Zátoru až do své smrti 8.12.1985.

 Za jeho působení byly opět zavěšeny oba velké zvony, zachráněné ze "hřbitova zvonů", kam byly odvezeny asi r.1942. Ještě v r.1946 byla zasklena rozstřílená a zabedněná okna na jižní straně kostela a odstraněna hubka z kostelních lavic. P. Navrátil také zahájil opravy střech kostelů v Zátoře a svěřených Branticích. Střecha zátorské věže dostala měděnou krytinu.

 R.1949 bylo v Zátoru založeno JZD. Základem jeho polností se staly znárodněné farní pozemky. Zátor a Loučky byly spojeny v jednu obec se společným MNV.

 R.1966 začala a r.1967 byla brigádnicky dokončena oprava vnější omítky kostela (8 pracovníků, 480 hodin, celková hodnota prací 55 000 Kčs), r.1969 byly za 70 000 Kčs restaurovány ve Státních uměleckých ateliérech obrazy Křížové cesty. Podle nových liturgických předpisů byl upraven vnitřek presbytáře, bylo zrušeno dřevěné obložení stěn s fojtskými lavicemi.

 Bohužel zažil farář Navrátil i to, že r.1966(?)byly na základě "něčího" rozhodnutí pomníky ze hřbitova odváženy jako kamenický materiál a když se pokoušel zabránit rozebrání kněžského hrobu (farářů Hanela a Scholze), byl doslova vyhozen ze hřbitova a pomník kněžského hrobu zničen.

 R.1972 se utrhla závěsná šňůra velkého kostelního lustru, naštěstí se to stalo v noci, takže nikdo nebyl zraněn. Zničený lustr nebyl nahrazen novým, protože varhaník teď vidí lépe na oltář.

 8.12.1982 byl ustanoven administrátorem excurrendo Zátoru P. Zdeněk Zlámal, od 1.7.1978 administrátor v Lichnově, který spravoval farnost do r.1987. (P. Zlámal se narodil 10.5.1940, vysvěcen byl 22.6.1974 v Olomouci. R.1986 začal stonat - žádný div při jeho pracovním vypětí - takže ho zastupovával novokněz P. František Zehnal, krnovský kaplan. P. Zehnal se narodil 24.1.1958, vysvěcen byl 29.6.1985.) Po opravách v Lichnově a Sosnové pokračoval v Zátoru. R.1985 dokončil další opravu střechy věže (3.2.1985 střešní plechy i s bedněním strhla vichřice), věžních hodin (v říjnu 1986 nový stroj z OPP Vyškov) a zvonové komory.

 R.1986 byla také opravena sanktusová vížka a vnější omítka kostela. Na faře byly opraveny ploty, zničené při stavbě obecního vodovodu, a provedeny nejnutnější opravy sešlých hospodářských budov. V letech 1986 a 1987 byly opraveny kostelní lavice a opatřeny podlážkami, r.1987 byla také upravena elektroinstalace kostela tak, aby kaple mohla být elektricky vytápěna a v zimě používána pro bohoslužby. K 31.10.1987 byl P. Zlámal přeložen do Vracova u Hodonína.

 26.10.1987 byl ustanoven administrátorem excurrendo v Zátoru P. Václav Gandera, administrátor v Lichnově a současně administrátor excurrendo v Sosnové, narozený 8.3.1957 v Třinci, vysvěcený 26.6.1982 v Olomouci, předtím administrátor v Březové u Svitav. Byl sem přeložen z trestu "pro maření státního dozoru nad církvemi". V prvním pololetí 1989 dokončil generální opravu střechy kostela, střech fary a hřbitovních kaplí, které dal pokrýt tzv. alukrytem. Dal prozatímně zasklít rozbitá kostelní okna a začal opravovat farní budovu, aby zůstala obyvatelná. Odešel jako administrátor do Bludovic k 1.7.1990.

 3.8.1990 převzal farnost jako administrátor excurrendo P. Milan Mičo, krnovský kaplan. Narodil se r.1962, vysvěcen byl 25.6.1990. V červenci 1991 odešel jako administrátor do Strání u Uherského Brodu.

 Pokračovalo se v opravě farní budovy a nové eletroinstalaci v kostele, který byl 9.10.1990 vykraden. Zloděj vylomil vnější dveře sakristie a dveře z ní do kostela, ze svatostánku ukradl monstranci a ciborium, v sakristii sebral pozlacený kalich s patenou a barokní sošku Vzkříšeného Krista. Zůstal nevypátrán.

 Při dalším vloupání r.1991(?) byly odcizeny sošky z betléma, andílci z hlavního oltáře a bočních oltářů, sošky z křtitelnice, v sakristii další kalich a postříbřená kropenka.

 31.7.1991 převzal farnost jako administrátor excurrendo P. Jiří Koníček, další kaplan v Krnově. Narodil se 19.1.1963 v Bílovci, vysvěcen byl 25.6.1990. K 1.7.1994 byl jmenován administrátorem v Rýmařově. Dokončil úpravy fasády fary a zahájil úpravu interiéru 1.patra, která byla dokončena r.1993. V kostele začala po hlavní pouti r.1993 stavba lešení a 6.12.1993 už byla mše svatá sloužena ve vymalovaném a upraveném kostele. Na faře a v kostele P. Koníček znovu rozvěsil staré obrazy.

 18.6.1994 byl pověřen administrací excurrendo Zátoru P. Radovan Hradil, narozený r.1965, vysvěcený 5.7.1994. R.1995 v bývalé kaplance na zátorské faře zřídil farní knihovnu ve spolupráci s obcí Zátor a ředitelstvím místní ZŠ. Dokončil opravu podlah na faře a kostel opatřil poplašným zabezpečovacím zařízením. K 1.7.1995 byl jmenován administrátorem v Javorníku ve Slezsku.

 Po něm byl k 1.7.1995 jmenován krnovským kaplanem a současně administrátorem excurrendo Zátoru, Lichnova a Sosnové P. Martin Kubeš, narozený v Třebovicích r.1967, vysvěcený 5.7.1994, předtím kaplan v Hlučíně.

Kněží narození ve farnosti Zátor:

Johann Rudolf Kutschker

se narodil 11.4.1810 v Loučkách (Wiese) u Zátoru v čp.25, zemřel 27.1.1881 ve Vídni.

 Na kněze byl vysvěcen r.1833 v Olomouci, kde od r.1835 do r.1852 působil na teologické fakultě jako profesor morální teologie. R.1837 byl poprvé zvolen děkanem teologické fakulty, od r.1840 konkursním examinátorem uchazečů o kuracie, r.1841 byl jmenován titulárním konsistorním radou, r.1842 konsistoriálním asesorem a arcibiskupským radou a sekretářem, r.1843 dosáhl těchže hodností i při brněnském biskupství a byl jmenován c.k. dvorním kaplanem.

 R.1844 byl rektorem tehdejší k.k. Františkovy university v Olomouci, r.1850 se stal členem kolegia doktorů theologie pražské university, r.1851 byl opět děkanem teologické fakulty v Olomouci. R.1847 se stal kancléřem arcibiskupské konsistoře v Olomouci. Od r.1850 byl proděkanem, r.1851 děkanem olomouckého kolegia profesorů teologie, současně examinátor a kancléř pro synodální zkoušky uchazečů o samostatná místa v duchovní správě. Do konce života byl čestným kanovníkem kroměřížské kolegiátní kapituly u sv.Mořice.

 V letech 1857 - 1876 byl ve Vídni ministerským radou na ministerstvu kultu a vyučování. R.1862 obdržel biskupské svěcení jako biskup Carrhenský a stal se světícím biskupem a generálním vikářem vídeňské arcidiecése s hodností tajného císařského rady. R.1876 byl jmenován knížetem arcibiskupem vídeňským, r.1877 papežem Piem IX. kardinálem Svaté Římské Církve tit. S.Eusebii Presbyter.

 Byl prelátem a nositelem Rytířského velkokříže c.k. Leopoldova řádu.

 Církevně politicky umírněný, úspěšně zasahoval do vztahů mezi církví a státem v době zrušení konkordátu. Jeho kanonické dílo poskytuje mnoho stále platných podnětů pro praxi.

Johann Kutschker

narozený r.1845 v Loučkách, ordinován r.1869 v Olomouci. R.1872 administrátor v Sosnové, r.1880 kurát v Jelení u Bruntálu, r.1897 farář ve Velkrubech (Václavově) u Bruntálu. Zemřel 20.4.1903 jako parochus emeritus ve Vídni.

Franz Schreiber

z Čakové, o.1916? (ve Vratislavi?)

Adolf Schreiber

z Čakové, mladší bratr předešlého, o.1920 (ve Vratislavi?)

Seznam kaplí a křížů ve farnosti Zátor:

(v seznamu z r.1920? je uvedeno datum reversu a výše uloženého kapitálu k údržbě kříže nebo číslo příslušného rentového listu.)

ZÁTOR:

1. dřevěný kříž Josefa Ludwiga před čp.21 v údolí, revers 1.1.1800

2. kamenný kříž, původně dřevěný kříž před čp.28 v údolí, který Źdala obec postavit r.1909 na místě původního z r.1842, dosud Ź(1920?) nebyl benedikován

3. dřevěný kříž Eleonory Waberové před čp.46, revers 16.4.1843

4. dřevěný kříž Ferdinanda Weinholda před čp. 53 v údolí, revers  28.2.1844

5. dřevěný kříž Johanna Weinholda před čp. 51 v údolí, revers Źchybí

6. železný kříž na kamenném podstavci před čp.65, revers Ź20.10.1867

7. dřevěný kříž Theresie Helfertové před čp.65 naproti železnému  kříži č.6, renta z 1.8.1901

8. dřevěný kříž před čp.85 v údolí, renta z 1.8.1901

9. dřevěný kříž - farní kříž - na farním pozemku za hřbitovem, Źudržován vždy farářem a r.1900 obnoven

10.dřevěný kříž Josefy Larischové před čp.62 v údolí, postaven r.1897

11.dřevěný kříž Josefa Proksche v údolí naproti čp.60, postaven r.1895

12.dřevěný kříž Floriana Meistera u cesty k Dubnici na pozemku patřícím čp.56, postaven r.1902

13.kamenný kříž Marie Meisterové na hranici pozemků čp.46, proti Benešovu, postaven r.1910

14.božítělová kaplička Josefa Januschkeho, postavená r.1872 pro Źobec zátorskou na hřbitově vlevo od kostela

15.božítělová kaplička Johanna Gräbera, postavená r.1879 pro obec heřmínovskou na novém hřbitově vlevo od kříže

16.božítělová kaplička Franze Klose, zahradníka v Čakové, Źpostavená pro obec čakovskou r.1887 na novém hřbitově

17.božítělová kaplička pro obec Loučky, postavená touto obcí Źr.1910 z odkazu Franze (Stermanna?)

LOUČKY:

1. dřevěný kříž Franze Ratzkeho v údolí u okresní silnice ze Zátoru do Louček blízko hlavní silnice u čp.3, podle reversu z 26.10.1793 je udržován vždy majitelem mlýna

2. kaple Josefa Jaschkeho v údolí na pozemku náležejícím k čp.3, naproti kříže č.1, renta z 1.7.1869

3. dřevěný kříž Michaela Rotteho u okresní silnice blízko čp.62, obnoven r.1875 majitelem čp.62

4. kamenný kříž Ernsta Luleyho před okresní silnicí na pozemku čp.52, revers 30.11.1840

5. kaplička Floriana (Rossmalutha?) v údolí u čp. 6, revers 1.10.1841

6. kaplička Ferdinanda Richteho, postavená r.1842 u čp.54

7. dřevěný kříž Franze Kleina, postavený r.1879 u okresní silnice u čp.11

8. kamenný kříž Stefana Reichela, postavený r.1882 blízko čp.25, rodného domu Johanna Kutschkera, knížete arcibiskupa ve Vídni a kardinála sv.Církve, zemřelého 27.1.1881

NOVÉ HEŘMÍNOVY:

1. dřevěný kříž Rosy Waberové u okresní silnice vedle čp.4, renta 1.5.1901

2. dřevěný kříž Karoliny Peschkeové, roz. Gräberové u okresní silnice na pozemku čp.20, renta 1.8.1901

3. železný kříž na kamenném podstavci Fridricha Englische vedle staré školy, renta 1.5.1901

4. kamenný kříž a kaple se zvonicí u silnice pod "horním mlýnem" čp.103, renovovány r.1890 nákladem majitele mlýna Johanna Ź(Hoppeho?)- v knize Samek:Umělecké památky Moravy a Slezska I je u tohoto kříže z r.1773 uveden jako dárce mlynář Mathias Schmidt. 16.12.1926 posvětil farář Reimer novou zvonici

5. kaplička Johanna Gräbbeho v zahrádce usedlosti čp.30, revers 21.6.1844

6. kamenný kříž Eduarda Philippa postavený r.1882 u okresní Źsilnice na pozemku zahradníka čp.29

ČAKOVÁ:

1. dřevěný kříž Ferdinanda Klose v údolí před čp.26, revers Ź1.5.1842

2. dřevěný kříž Johanna Klose na pozemku usedlosti čp.53 naproti domu čp.60, renta 1.5.1901

3. dřevěný kříž Theresie Raaftelové v údolí vedle čp.103, renta 1.5.1901

4. kamenný kříž Alberta Kittela z čp. 14, postavený r.1905 v zahradě majitele

5. kamenný kříž Franze Matznera z čp.9, postavený a posvěcený Źr.1906 vedle cesty na pozemku usedlosti

6. kamenný kříž Aloise Popelky, postavený a posvěcený (6.9.)1908 na pozemku Paula Henkela čp.62 vedle cesty

7. dřevěný kříž Johanny Schreiberové v zahradě čp.60 nedaleko silnice

8. dřevěný kříž Theresie Weinmannové, postavený r.1887 před domem čp.1 u okresní silnice

Prameny a literatura:

1. Pamětní kniha farnosti Zátor od roku 1900 (rukopis, majetek řím. kat. farního úřadu Zátor)

2. Inventáře a listiny řím. kat. farního úřadu Zátor (t.č. SOA Bruntál, pracoviště Krnov)

3. Peter A.: Burgen und Schlösser im Herzogthum Schlesien, Teschen 1879

4. Indra B.: Opavští malíři od poloviny 16. století do druhé třetiny 19. století, Opava 1981

5. Wolny G.: Kirchliche Topographie..., B.4, Brünn 1862

6. Svoboda L.: Příspěvky k historické topografii knížectví opavského a krnovského, Věstník Matice opavské č.15/1907

7. Katalogy kněžstva (Catalogi cleri) arcidiecése olomoucké 1800 - 1974

9. Nekrologia arcidiecése olomoucké

10.Hosák L.: Historický místopis země moravskoslezské, Brno 1938

11.Peter K.: Beiträge zu Topographie des ehem. d. Fürstenthums ŹTroppau - Jägerndorf, Notizen - Blatt der hist. statistischen ŹSection des k. k. mährisch - schlesischen Gesselschaft zur ŹBeförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde, Nr.8,9, 1886

12.Podrobný seznam míst pro Slezsko (na základě sčítání lidu Ź31.12.1910), Statist. ústřední komise Vídeň 1918