Šelenburk - historie




Peter A.: Burgen und Schlösser im Herzogthum Schlesien, Teschen 1879:

Hrad Lobenstein alias Cvilín, "Vvalen", Úvalno, Schellenburg, Šelemburk

 Okružní hradby s hlubokým příkopem obklopují celé temeno příkrého kopce, nyní porostlého smíšeným lesem, vysazeným v 18. století. Na západní straně nad bývalým vstupem do hradu je mohutná věž. Na stěnách zachovaných výklenků obytné části bylo ještě v minulém století vidět zbytky vnitřních maleb. Uprostřed nádvoří mezi vnitřními hradbami vede zasypané schodiště do zbytků sklepa, odkud prý podle lidového podání vedla podzemní chodba do Krnova a druhá přes Holasice (Kreuzendorf) k Opavě a Hradci.

 Zdejší osídlení sahá do pravěku, u nedalekého tzv. Burgbergu (Cvilína?) bylo nalezeno už v r. 1817 pohřebiště s popelnicemi, asi tam kde později stál lichtenštejnský panský dvůr. Nálezy jsou v opavském a brněnském museu. U samotného hradu se našlo mnoho zbytků zbraní, kování, nádob ze středověku. Hrad byl nejprve zeměpanský, nakonec se r. 1523 dostal s celým krnovským knížectvím do rukou markraběte Georga von Anspach - Brandenburg, který sice nechal hrad opevnit proti Turkům, ale pak tu nesídlil a hrad zůstal asi od r. 1530 opuštěn. Sloužil prý jako útulek lupičů, zejména Hunzachovy bandy, která týrala celý kraj.

 Hunzaches jako krutý náčelník loupežníků je také postavou lidové pověsti o Schellenburgu:

 Jonáš, bohatý krnovský kupec, vdával svou dceru Rosu za úspěšného obchodníka z Opavy. Večer pátého dne svatby, o vigilii sv. Martina 1528, vyjeli novomanželé do Opavy, s bohatou výbavou nevěsty na vozech. Bezstarostně jeli po křovisky obrostlé cestě a nebyli ještě daleko od města, když tu náhle byli přepadeni loupežnou bandou, která se ukrývala na Schellenburgu. Doprovod mladého páru byl pobit dříve, než stačil sáhnout po zbraních, a po mladém novomanželovi žádal hejtman Hunzaches vydání věna, peníze nebo život, ale mladík na výzvu odpověděl střelbou, zabil tři loupežníky a dokonce ohrožoval samotného hejtmana, než se ho podařilo přemoci. Umírající ženich a bezmocná nevěsta byli s celou kořistí loupežníky odvlečeni na Schellenburg a tam vhozeni do sklepení.

 Mezitím ostatní svatební hosté „U zlatého orla“ bujně slavili konec svatebních hodů, tančili a pili. Hlavně městský pokladník měl náladičku a pilně popichoval přítomné ženy a jeho vtípky se obracely především k pěkné Edeltraud, schovance hostinského. Edeltraud poslouchala s nevolí řeči o slabosti, pověrčivosti a bázlivosti dcer Eviných, a rozhodla se obhájit ženský stav činem, na který by si chlap netroufl, protože každý věděl, že na Schellenburgu straší a po kraji se potulují loupežné bandy. „Teď právě, v tuto hodinu, donesu ze Schellenburgu oskeruši (planou třešni),“ vykřikla, zaběhla do své komůrky, vzala si nůž a vydala se na cestu.

 Když se protáhla křovím až ke hradu, zahlédla jakousi velkou postavu, vstupující do sklepení. Připlížila se ke skulině, kterou prosvítalo světlo, a uviděla hordu loupežníků u ohně a uslyšela pláč zajaté. „Odprav tu holku, ať je konečně zase pohromadě se svým ženichem,“ řekl hejtman. Edeltraud věděla dost, a pospíchala pryč, jenže na cestě si vzpomněla na sázku a na to, že potřebuje důkaz o tom, že si všechno nevymyslila. Rychle chňapla po strůmku ve skulině hradby, ale vydrolila několik kamenů a tím vyplašila loupežníky. V zoufalém útěku si vzpomněla na poustevnu u Cvilína.

 Boží muž jí poskytl pomoc, schoval ji do rakve za oltářem, jež mu sloužila jako lože, a už bylo slyšet kroky, kletby a výkřiky loupežníků. Poustevník však zůstal klidný, nedal se jimi vyrušit z modlitby u oltáře a tak odtáhli. Teprve když byl všude klid, dovolil Edeltraud vylézt, ukázal jí skrytý chodníček k Opavě a doporučil ji pod ochranu Všemohoucího na cestě do města. Jen došla k řece uslyšela, že loupežníci prohledávají křoví a náhle byl jezdec až u ní. Statečná dívka se však rozmáchla nožem a v okamžiku, kdy ji chtěl chňapnout, bodla ho do krku, srazila s koně, sama se vyšvihla do sedla a cestou necestou se hnala do Krnova.

 Svatební hosté a měšťané se kolem ní sběhli, a jen co vypověděla svůj zážitek, svolal městský hejtman Starkenbach hotovost a vyrazil na loupežnické hnízdo. Jenže banda se vším všudy zmizela, doupě bylo prázdné, jen mrtvoly novomanželů mohli převézt do Krnova a tam je pochovat ve společném hrobě.

 Lichnovští osadníci pak chytili jednoho z loupežníků a Mattu, starou loupežnickou hospodyni. Ti pak vyznali, že hejtman Zacharias, obvykle zvaný Hunzaches, rodem z Uher, sem přitáhl z Uher se silnou bandou většinou ze zběhlých vojáků, táhli už Polskem, Slezskem, Moravou i Rakouskem, prý byli až u Jaderského moře, všude loupili a plenili, a kořist ukryl hejtman jednak v propasti u Blanice, jednak na Schellenburgu. Hned se tam vypravili hledači, ale nenašli nic.

 Na jaře 1532 přijel markrabě Georg von Anspach - Brandenburg do Krnova. Při svatbě Edeltraudiny kamarádky, dcery hostinského od „Zlatého slunce“, tancovala i Edeltraud s rytíři z markraběcího doprovodu. Ve víru tance se octla v náručí jednoho statného rytíře s mnoha jizvami, který s ní v tanci zamířil ke dveřím, u dveří ji chytil, vyskočil s ní na připraveného koně a ujížděl z města. Dívka se bránila, kůň se začal plašit a na mostě skočil do řeky. V pádu přimáčkl rytíře pod sebe, ale Edeltraud zůstala nezraněna. Tu se umírající přiznal, že on je tím loupežnickým hejtmanem, který se dal do vévodových služeb, aby se tak mohl bezpečně dostat do Krnova a pomstít se jí. „Ty jsi moje unesená nevěsta,“ zalykal se krví, „jdi a vem si své věno ve sklepě Schellenburgu, tam co dokonala Jonášova dcera, vpravo od vchodu.“ S těmito slovy vydechl naposled. Na označeném místě se vskutku nalezl poklad. Edeltraud vrátila ubohému Jonášovi věno jeho dcery a za zbytek dala postavit na Burgbergu malou kapli, u níž prý bývala i poustevna.

 Podle jiné verze pověsti se prý asi rok po útěku loupežníků ze Schellenburgu o Edeltraud ucházel knížecí rytíř či mladý bohatý obchodník a otčím byl rád, že našla tak vzácného ženicha. Teprve když si nevěstu se zpěvem odvážel, rozhrnul se mu na mostě límec a dívka podle jizvy a hlasu poznala loupežnického hejtmana, který jí se smíchem přiznal, kdo je. Neztratila však hlavu a shodila ho z koně do vody, kde ho slavnostní zbroj stáhla ke dnu.

 Karel Eusebius kníže z Lichtensteinu (1632 - 1674) dal na hradě opravit jen to nejnutnější, aby v něm mohl bydlet knížecí lesník. Po vykácení lesů kolem hradu zůstal hrad pustý a postupně zchátral. Stal se jen obydlím strašidel.

 Vypráví se, že o půlnoci se tu objevuje přízrak zakleté dívky. Kdysi prý šel náhodou jakýsi opozdilec v noci přes Burgberg a tu potkal dívčí postavu, která ho prosila o vysvobození a slibovala mu za to poklady ukryté na hradě. Měl jen strávit tři po sobě jdoucí noci ve zřícenině hradu a ničím se nedat zastrašit a odehnat. Dvě noci statečně vydržel, ačkoliv se objevovali draci a různé obludy a za řevu ho hrozily spolknout. Třetí noc však byly obludy tak hrozné, že ve strachu o život utekl a tak zůstala zakletá panna dále strašidlem.

 K vršku „Baderspiel“ na severovýchodní straně Burgbergu (Cvilína)se pojí tato pověst:

 Když se Krnov stal majetkem brandenburského markraběte (luterána), museli tamější minorité opustit svůj klášter. Mariánská kaple kláštera se měla stát výčepem (hospodou) a hned první večer po odchodu minoritů už měla být k tomu účelu zařízena. Zvláště aktivní při tom byl dvorní truhlář knížete. Nejprve byly strženy obrazy svatých a vhozeny do ohně, jen obraz Matky Boží s Ježíškem zůstal ušetřen. Celou noc se v kapli hýřilo. Teprve za svítání se opilci odpotáceli až na onoho truhláře, který byl tak zmožen vínem, že zůstal v kapli ležet asi tam, kde předtím stával oltář. Ráno přišla do kaple na mši svatou stařenka z Chařové, která o ničem nevěděla. Když uviděla tu spoušť, vzplanula hněvem a truhláře proklela, ať tak dlouho nenajde na zemi pokoje, dokud ten obraz nebude opět posvěcen.

 A tak truhlář neumíral a změnil se v živoucího kostlivce, který žil v jeskyni na onom vršku u Cvilína, živil se sbíráním bylin a výrobou léků pro dobytek, nikomu se však neukazoval, jen položil léky na dohodnuté místo, odkud si je lidé odnášeli. Roky plynuly a lidé říkali, že je určitě ve spojení s ďáblem, který dává jeho mastím zázračný účinek a prodlužuje mu život a onomu vršku říkali „Teufelsbad“ („Čertovy lázně“) a jemu „Teufelsbader“ („Čertův lázeňský“). Sto let musel čekat, než udeřila hodina jeho vysvobození.

 Když se po změně náboženských poměrů minorité opět vrátili do Krnova, doslechli se o něm, měli s ním soucit a chtěli se pokusit o jeho vysvobození. Představený kláštera ho navštívil v jeho jeskyni, poučil ho o pravdách římskokatolického náboženství a obrátil ho tak, že Teufelsbader přistoupil ke svaté zpovědi. Byla tedy na nejvyšším místě Burgbergu postavena dřevěná kaple, onen obraz Matky Boží do ní zavěšen a znovu posvěcen. V tu chvíli Teufelsbader dokonal.

 Podle jiné pověsti místní lázeňský („Bader“) hrál s ďáblem mlýnek a protože hru („Spiel“) prohrál, skutálel ho čert s vršku zatlučeného v sudu, probodaném noži - odtud „Baderspiel“.